Nenechávejme své vztahy zarůstat, nabádá nová hra Horáckého divadla

Také novým titulem ve své nabídce pokračuje Horácké divadlo v mapování společenské a politické atmosféry v naší společnosti v druhé polovině 20. století. Náhledy do našich nedávných moderních dějin lze už v dramaturgické lince HDJ vnímat jako systematický směr.

Už ve své předchozí sezóně zkoumalo HDJ v doku-inscenaci Dukla přes sportovní tematiku padesátá a šedesátá léta 20. století a dobu normalizace. Hned po divadelních prázdninách nahlédlo v titulu Velbloud v zemi nikoho na realitu a myšlení lidí v konkrétním zjitřeném poválečném momentu roku 1945. V obou případech šlo o autorské texty psané přímo pro Jihlavu. Navíc pro diváka zatraktivněné skutečností, že vycházejí z reálných událostí zdejšího regionu.

Také další titul, autorská inscenace Delete_smazáno_nic, do této řady zapadá. Přes mnohem širší témata rodinných vztahů a fungování naší paměti se také ona vrací do poválečných časů. Do doby drátem uzavřených hranic a brutálních estébáckých praktik.

Jihlavské divadlo v posledních sezónách nabízí jedny ze svých nejlepších věcí v tematické inscenační řadě věnované kulturním fundamentům Vysočiny. V případě několika inscenací zaměřených na nedávná desetiletí v regionu se už dá takřka hovořit o souběžné (byť neformální a oficiálně nepojmenované), místy se prolínající sérii. Tohle dramaturgické nasměrování, spolu se stále výraznější orientací na autorskou tvorbu, se stává specifikem a zdrojem životnosti jihlavské profesionální scény.

Logicky ne každý divák takový přístup preferuje. Nastoupený směr, kdy návštěvník do svého divadla může přicházet v očekávání skutečně nových, často neotřelých tvarů, přístupů či generačních pohledů, se ale zdá být jedinou možnou cestou, má-li mít současná profesionální scéna šanci vyjadřovat se mladým jazykem k aktuálním problémům, hledat jejich skutečné kořeny a oslovovat nové generace.

Vyzrálý pohled

Jestliže je řeč o nových generačních přístupech, může být inscenace Delete_smazáno_nic svého druhu příkladem. Umělecký šéf HDJ Zetel podle svých slov bez váhání oslovil její mladičkou autorku a režisérku k divadelní spolupráci prakticky záhy poté, kdy se seznámil s její prací. Dá se říci, že očekávání naplnila a prezentuje se až překvapivě vyzrálým textem.

Síla scénáře se ještě umocňuje tím, že Kateřina Letáková nepřipravila pro Jihlavu jen jakési archivní ohlédnutí za těžkými časy, ale zajímají ji zejména přesahy do současnosti, důsledky zdánlivě dávných dějů a křivd.

Autorka tato dávná traumata české (československé) společnosti nejen pojmenovává, ale upozorňuje na to, že jako zamrzlá v ledu kdesi uvnitř nás přečkávají, abychom v určitém okamžiku zjistili, že nikam nezmizela, že nás celá desetiletí dusila či sžírala zevnitř. Že i přes generace mohou mít sílu škodit, ničit, ovlivňovat naše chování, rodiny, životy.

V daném případě se příběh odvíjí od známého triku komunistické StB, která v poúnorové akci Kámen provokovala vybrané osoby k překročení státní hranice, aby je pak prostřednictvím falešných převaděčů nasměrovala na fiktivní americkou základnu. Zde z nich podvodně vytěžila jména dalších adeptů na komunistické vězení.

V tom kontextu se mnohému divákovi v hledišti okamžitě vybaví příběh herečky vinohradského divadla Jiřiny Štěpničkové (* 1912) a jejího tehdy čtyřletého synka, kteří se v roce 1951 stali jedněmi z nejznámějších obětí této zrádné komunistické provokace.

Reálný příběh, v němž známá herečka skončila pro výstrahu ostatním na deset let v kriminále a vyděšený československý herecký národ podepisoval petice za její popravu, se zdá být dokonce jedním z dosti konkrétních předobrazů k výchozím motivům hry.

Jak fungují vzpomínky?

Téma režimní represe a jejích důsledků autorka tematizuje, pojmenovává a aktualizuje i pro naši současnost. Její „uvěřila jsem jim, že jsem vinná“ funguje z úst hlavní hrdinky i na všelijaké naše současné „diktatury“.

Hra ale zároveň vybízí nahlížet na různá témata z širších úhlů. Umístěním do roku 2015 sice v drobounké zmínce odkazuje k datu úmrtí Nicholase Wintona a upozorňuje tak i na paralely zrůdných režimů fašismu a komunismu. Politický motiv tu ale není předkládán prvoplánově, ale jen jako výchozí trauma (mohlo být vlastně jakékoli jiné), které až po letech náhle prosákne do rodinných vztahů hrdinky Stelly, jejího syna Jana a vnučky Karolíny.

Jak vysvětlil dramaturg inscenace Jaroslav Čermák, zajímalo autorku zejména, jak vlastně funguje vytváření vzpomínek a jestli jim vůbec můžeme věřit. Do svého původního textu promítla i osobní rodinnou zkušenost.

Tematizace a sdělení jsou zde tedy mnohem pestřejší, text dobře reaguje na motto celé sezóny A co vidíš ty?

S naléhavostí, někdy i s potřebným humorem a mnohem obecněji, sděluje, že některé bolesti zkrátka nepřebolí. Tematizuje problémy současnosti s jejími internetovými pastmi a exekucemi. Vedle toho ale také vede diváka k docela optimistickému výstupu, že pochopit svět někoho jiného (i kdyby to byl třeba jen svět současného puberťáka) bývá těžké, ale nikoli neřešitelné. Nabádá, abychom nenechávali své vztahy zarůstat.

Zabydlený příběh

V zásadě komorní příběh s motivem lidského osobního i kolektivního zapomínání klade v inscenaci mimořádné nároky na herecké uchopení.

U divadelnice kalibru a žánrového rozsahu Lucie Sobotkové nebylo pochyb, že své herecké i životní zkušenosti dokáže vtělit do postavy Stelly uvěřitelně a se silnou emocí.

Herečka vykresluje silnou bytost nesoucí v sobě tajemství a ztrácející se v mlze zapomínání. Ženu v jedné chvíli oddanou svým blízkým, vzápětí protivnou bábrli komplikující všem okolo život.

Lucie Sobotková nechává diváka emocionální silou zralého herectví i fyzickým propracováním postavy nahlédnout do vnitřního světa pomalu odcházejícího člověka. O jejích hereckých kvalitách může svědčit i reálný údiv některých občasných diváků HDJ poté, kdy se po představení rozsvítí světla na děkovačku – cože, ona je ta herečka tak mladá?

S tradiční jistotou sekunduje Lucii Sobotkové Jakub Škrdla v roli jejího syna Jana. Tato zkušenost se v inscenaci potkává s mládím v postavě vnučky Karolíny - hned na začátek kariéry velká a zvládnutá příležitost pro novou členku hereckého souboru HDJ Markétu Bohadlovou, nedávnou absolventku brněnské JAMU.

Herecké výzvy se neméně dobře chopila také Kamila Zetelová, když v postavě hrdé pracovnice České pošty Ani technicky precizně vykresluje fyzická i osobnostní specifika člověka s Aspergerovým syndromem. Několika vedlejšími postavami děj přesvědčivě zabydlují Zdeněk Stejskal a Taťána Schottnerová.

Surreální návraty

I kolekce drobnějších figur, kterými režisérka ve fragmentálních reminiscencích vrací diváky do prazákladu celého příběhu, vyznívá jako mimořádně důležitá.

Mimo jiné se v nich potkává velezkušenost divadelního barda Josefa Kundery (postavy Doktora a Estébáka) s typově dobře fungujícím obsazením Veroniky Dawidowicz. Ta si naopak do figur Jarmilky, zdravotní Sestřičky a falešné Převaděčky odskakuje z pozice novopečené divadelní inspicientky.

V těchto „návratech do minula“ režisérka ve spojení s autorkami skvělé kostýmní a výpravné složky (Klára Pavlíčková a Hana Mirbauer jsou rovněž nedávnými absolventkami umělecké školy) vykresluje až provokativně surreální obrazy, které nejenže zaujmou oko a pobaví vtipností, ale především podtrhují absurditu zobrazených dějů.

Skleněná mobilní stěna nápaditě umožňuje prolínání reálného děje s fragmenty a zkreslenými „příšerami“ mizejících vzpomínek. To vše, podrženo střídmou skvělou autorskou hudbou, směřuje k obrazivému, ryze divadelnímu silnému finále, v němž přirozeně graduje i technická složka inscenace…

A tady se chce (podruhé v průběhu večera) poznamenat „škoda“.

Poprvé ten pocit naskakuje v momentu, kdy syn Jan, na pár chvil tak trochu proměněn ve wikipedii, polopaticky a celkem zdlouhavě vysvětluje v přímém dialogu své dceři (rozuměj divákovi) podstatu komunistické akce Kámen. Tahle okatě vysvětlovací nezbytnost si říká o střídmější formu, anebo jiné řešení, třeba v podobě přiznaného „zcizováku“ apod.

Druhé „škoda“ se pak člověku mihne hlavou právě v samotném závěru představení, po silné, přirozeně finálové vizuální scéně.

Z nazkoušeného několikahodinového tvaru inscenátoři celý kus k dobru věci notně proškrtali. Ta tužka ale mohla být ještě o fous ostřejší.

Nádherná herecká etuda Zdeňka Stejskala coby cynického funebráka, parádní nápad se Stelliným seznamem i pochopitelná snaha divadelně uzavřít oblouk úvodní a závěrečné scény inscenace jsou samy o sobě divadelními radostmi. Umístěny za výtvarně i emocionálně silnou scénu, která jim předchází (její obsah zde neprozrazujme), už jsou ale odsouzeny stát se spíše jen tematickým rozmělněním a čekáním na skutečný závěr.

V rovině celku jde však o detail. Inscenace Delete_smazáno_nic se ve své politické rovině stává naléhavou i s ohledem na načasování premiéry do doby parlamentních voleb.

V nich sice český národ odmítl komunisty se stalinistickou rétorikou a viděním světa. Ovlivněn současnou propagandou ale zároveň vyzvedl do nejvyšších pater nepředvídatelné absurdní existence s očividnými osobními mocenskými a ekonomickými zájmy. Nejrůznější hochštaplery, popírače vlastních slov, chaotiky a hulváty nejhrubšího zrna.

Kam přivede naši společnost tahle naše současná volba a realita, to bude moci nějaká divadelní autorka a režisérka zhodnotit opět až po čase. Třeba zase za nějakých sedmdesát, osmdesát let. Doufejme.

Psáno z premiéry 11. října 2025