Úspěch války tkví v kvalitě klystýru
9. 6. 2020 / Divadelní noviny / Marcela Magdová
Notoricky známá a značně rozporuplná postava Josefa Švejka si od února tak „po česko-německu“ hoví na jevišti Horáckého divadla v Jihlavě. Díky výrazné adaptaci dramatika Romana
Sikory a groteskní jevištní zkratce režiséra Michala Skočovského totiž chytila nový dech.
Haškův rozsáhlý a žánrově nejednoznačný román Osudy dobrého vojáka Švejka a především jeho archetypální figura zůstávají pro divadelní tvůrce výzvou v jakémkoli společenském a politickém milieu. Švejk se může stát klíčem k chápání národní povahy, ale dost možná i senzorem bolavé přítomnosti.Původní próza přitom nemusí být autory nijak násilně aktualizovaná. Sikora chápe Švejkovu anabázi jako nekončící dějinný proces, jehož emblémem je válečný „idiot“ stejně jako kdokoli jiný. Skrze bedlivě sledovanou předlohu (dramatizace počítá s oběma částmi V zázemí a Na frontě) dospívá k základní myšlence, že válka je na hovno. Což empiricky dokazuje jedním z nejabsurdnějších tvrzení: válka závisí na kvalitě klystýru, neboť její úspěch tkví ve správném vyprazdňování.
Sikora, jinak dramatik co do jazyka svérázný, se tentokrát neuchýlil ke šroubovanému slovosledu ani k častému opakování replik. Jedinou výjimkou je zmíněný výstup senilního inspekčního Schrödera a jeho óda na defekaci. Obdobně střízlivé jsou i autorovy politické komentáře, jež obvykle tvoří názorovou kostru jeho dramat. Ne snad že by Sikora své ideové pozice zcela opomněl, ale do dramatizace je vtělil s citem, zdánlivě spíš mimoděk. Divák, který není se Sikorovými levicovými postoji obeznámen a neumí Haška nazpaměť, je může i přehlédnout. Naopak věci znalý člověk okamžitě rozliší mezi ikonickou hláškou Tak nám zabili Ferdinanda! a aktuálním dovětkem o třetím Ferdinandovi, co u Pinkasů onehdá furt vykřikoval, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, až mu tam dali přes držku. Při dotazu prvního psychiatra, zda je neviditelná ruka trhu regulovaná nebo neregulovaná, takový návštěvník doslova zaplesá.
Režisér Michal Skočovský vychází z principu Švejka jako zlidovělého typu hrdiny, nastoleného už dramatizátorem. Předepsané jarmareční popěvky o sarajevském atentátu odkazující k lidovému divadlu zesiluje výraznou groteskní stylizací. Tu podtrhují nabílené obličeje herců-klaunů, parodizující pohyby, brechtovské songy skladatele Ivana Achera a v neposlední řadě i scéna Toma Cillera inspirovaná meziválečnou revue. Jihlavští herci čerpají ze zkušeností, které nabyli při letité práci na komediálním repertoáru. Přísná stylizace od nich zároveň vyžaduje dobrou pohybovou průpravu, v níž ne všichni dokonale obstojí. Daří se zejména mladším členům souboru. Klára Anna Satinská je díky naprosto přesné pohybové stylizaci při úvodním „tanci s koštětem“ coby paní Müllerová okouzlující. Jan Burda podává na štaflích jako feldkurát Katz až akrobatický výkon. Celkem dvanáct herců se točí v padesáti rolích, což je samo o sobě obdivuhodné. Jediný, kdo z ansámblu nepřevléká kostýmy a nemá nabílený obličej, je Lukáš Matěj, přirozeně v roli Švejka. Inscenátoři ho zbavili groteskní nadsázky a logicky tak poutá mnohem menší pozornost než zbytek směšného panoptika. Tempo a dynamiku inscenace udržují krátké výstupy, skeče i jednotlivé gagy, v závěru se ale začnou rozmělňovat. Předchozí skvěle exponovaný „klipovitý“ svět se drobí do zvláštních, donekonečna trvajících snivých obrazů. Zbytečně symbolické finále válečné apokalypsy jako by porušilo nastolenou a zdatně živenou grotesku. I přesto jsou však jihlavské Osudy dobrého vojáka Švejka jednou z umělecky náročnějších inscenací, které se na regionální scéně jen tak nevidí.
Horácké divadlo Jihlava – Jaroslav Hašek a Roman Sikora: Osudy dobrého vojáka Švejka. Režie Michal Skočovský, dramaturgie Jaroslav Čermák, scéna Tom Ciller, kostýmy Lucie Šperlová, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský, hudba Ivan Acher, texty písní Ivan Acher a Roman Sikora, choreografie akční scény Martin Tureček. Premiéra 8. února 2020.