Němcová žije ve svých hrdinkách

Horácké divadlo Jihlava stihlo loni na podzim uvést těsně před zavřením divadel v rychlém sledu tři premiéry. Čtvrtá premiéra sezony, neobvyklá pocta Boženě Němcové Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové) už musela proběhnout „s vyloučením veřejnosti“ po streamu – i jako důkaz, že tamní scéna nelomí rukama a nezahálí ani pod mrakem Covid-19, který se úporně drží nad celou planetou a stále se nechce pohnout někam pryč.

Jakub Čermák, šéf pražského souboru Depresivní děti touží po penězích, se v metropoli kraje na Vysočině už předloni uvedl úspěšnou inscenací Goethova Utrpení mladého Werthera. Tentokrát zde vzniklo v jeho režii, ale i s autorským přispěním působivé pásmo, sourodá koláž čtyř příběhů mladých žen známých z Němcové próz Sestry, Divá Bára, Karla a z šesté kapitoly Babičky věnované Viktorce, s pátou závěrečnou scénu spisovatelčina umírání. Text není realistickým jevištním přepisem a jednotlivé příběhy prolínají se současností, aniž by do ní ovšem byly triviálně přesazeny.

V hodině češtiny na střední škole nesoucí jméno Boženy Němcové vyučující přednese po tradiční prezentaci spisovatelčina odkazu její vlasteneckou a emancipační báseň Ženy české, matky české, což se nemůže obejít bez rozjívených komentářů dnešních puberťaček – teenagerek pojmenovaných podle hrdinek jednotlivých próz. Ve snovém ponoru se postavy přenášejí do dob, kdy se příběhy skutečně odehrály, a jako komentář nebo doslovení zaznívá v přednesu rovněž původní autorčin text. Jeho jadrné archaismy a lahodivý rytmus kontrastují nejen s dikcí uhlazených vět odedávna zavedeného výkladu, ale vytvářejí i protiváhu novomluvy dnešní „smartfounové“ mládeže. Mužský živel je v inscenaci trochu kuriózně zastoupen jednou univerzální postavou (Stanislav Gerstner), která nepronese jediného slova.

První zastavení nese název Láska. Sestry Hedvika (Svetlana Hruškociová) a Johanna (Alexandra Palatínusová) jsou nerozlučná dvojice, dokud je od sebe neodtrhne Hedvičina osudová láska k záletnému milostpánovi.  Obě herečky odvázaně rapují píseň o dvou ségrách, co maj všechno na háku. Posléze v krojích, ale rovněž v raperském aranžmá odzpívají ještě vlasteneckou báseň Němcové jako kulturní vložku při jakési oslavě – zde vtrhne na scénu pokleslá politická realita současného veřejného života v podobě projevu opilé europoslankyně. Silný je především závěrečný obraz, kdy mrtvou Hedviku odvážejí na hřbitov v prosklené truhle, její svůdce se ukládá na rakev a k mrtvé „stéká“ po stěně jeho černá ruka. 

Tragické příběhy vyznívají sugestivněji než ty s relativně šťastným koncem: Viktorku Kláry Anny Satinské v závěrečném zastavení Šílenství pronásleduje černý myslivec uhrančivým pohledem, který jí posílá prostřednictvím sociálních sítí. Scénu doprovází hudba, v níž se projevuje fatum, jež nezabíjí, ale přímo ničí. Herečka dokáže své postavě hlasem a gesty vtisknout podobu šílenstvím „zapikané“ osoby.

Jak rozdílný je nářek Viktorky v bouři od výskotu a halekání Báry v jiné bouřce! Rolí Báry (Podivnost) se v Jihlavě výborně uvedla nová členka jihlavského ansámblu Sára Venclovská. Postava se přesně pohybuje na hraně mezi nekonformností a výtržnictvím. Skvěle vychází scéna, kdy v konfrontaci s buzerující kantůrčicí přechází z obrany do útoku a vybalí na ni svou anamnézu odloženého dítěte. (Jako skleníkově zakřiknutá Elška z fary ji doplňuje K. A. Satinská.) S rolí Karly/Karla se v zastavení Tajemství s noblesou a jemností vyrovnala Šárka Čermáková.

Všechny herečky musely navíc zvládnout řadu vedlejších rolí – nejvíc „naloženo“ dostala patrně Lenka Schreiberová. Po účách, maminkách a poslankyních zvládnutých během představení usedá v závěru konečně na zem v bílém rubáši a s rozpuštěnými vlasy jako Božena Němcová, z reproduktoru slyšíme tlukot jejího srdce, za umírající mlčky přichází její manžel. Ještě předtím žačky-studentky provedou v jejím pokoji menší „kulturní revoluci“, posmívají se vlastenecké básni, vyhazují popsané papíry. Nakonec naleznou rukopis autorčina deníku, z něhož nahlas předčítají. Vstříc smutku jejích slov v nás maně rezonuje mírně pozměněný verš Františka Gellnera: A duše, pro niž není ukojení, v nelítostné temno tupě krvácí.

Shodou okolností v minulých dnech odvysílala Česká televize čtyřdílný seriál Božena, s Annou Kameníkovou a Annou Geislerovou v hlavní roli. Část kritiky poukazuje na to, že se podobné opusy většinou jednostranně soustřeďují na „hnůj lilií“, tj. na životy tvůrců, méně, ne-li vůbec, na jejich dílo. Kdyby nic jiného, představuje jihlavské nastudování v tomto ohledu zřetelnou výjimku.

P. S. Scéna je ve streamované verzi obestřena zvláštním přítmím připomínajícím okurkový lák a také hudba se zdá být plošší, příliš „mono“, ale na tyto technické nedostatky se brzy zapomene. Způsobuje to jistě hlad po divadle, ale také kvalita záznamu.

Horácké divadlo Jihlava – Božena Němcová, Jakub Čermák a Barbora Jandová: Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové). Režie Jakub Čermák, dramaturgie Barbora Jandová, scéna Martina Zwyrtek, hudba Adam Kratochvíl.

Psáno podle streamu premiérového představení bez diváků z 28. listopadu 2020 na Malé scéně.