Velké scéně bude hororová teta slušet

Groteskním titulem Příšerná teta zkoumá soubor Horáckého divadla HD_Jéé hranice přijatelné hororovosti pro dětského diváka. Ač se dospělým může zdát, že je v některých momentech i překračuje, realita bude nejspíš opačná.
Zhruba deset let po českém vydání knižní předlohy dorazila na jeviště Horáckého divadla dramatizace humoristické knížky britského, světově uznávaného, čteného a velmi tvůrčího autora Davida Walliamse (*1971) Příšerná teta (Awful Auntie, první britské vydání 2014). 
Tenhle hororový příběh se tak v Jihlavě vůbec poprvé dostává na divadelní prkna mimo rodnou Británii. Zdejší premiéra je navíc tak trochu zdvojená, neboť režisér kusu Jiří Liška se publiku HDJ poprvé představuje i z pozice historicky prvního uměleckého šéfa souboru HD_Jéé, který se zaměřuje na dětské a teenagerské publikum. 
Nejde ovšem o první jihlavské setkání s režisérským rukopisem Jiřího Lišky. S úspěchem se setkala jeho autorská inscenace Velkolepá expedice Emila Holuba, která vlastně činnost  souboru pro děti před dvěma lety spoluotevírala a dodnes se drží na repertoáru Malé scény.
V nové inscenaci (ve vtipné stylizaci jakéhosi dokumentárního černobílého filmového týdeníku) nyní sledujeme osudy starého britského panství Saxby Hall. Děje se tak prostřednictvím příběhu jeho dvanáctileté dědičky Stelly a její bezcitné a skrz naskrz zákeřné tety Alberty. Ta hodlá dům získat jen pro sebe a za tím účelem se projevuje doslova jako vraždící monstrum.
Pro děti i rodiče
Inscenaci určenou dětem nad deset let věku je dobré vnímat v kontextu dlouhodobé dramaturgické orientace souboru HD_Jéé, jak ji Horácké divadlo prezentuje.
Pod vedením nového uměleckého šéfa chce pro děti a mladé diváky tvořit současné divadlo. Bere toto publikum vážně, u dětí chce rozvíjet fantazii a společný divadelní zážitek nabízet napříč generacemi.
V tom ohledu je tedy nutno i Příšernou tetu vnímat z pohledu jak dětského diváka, tak jeho dospělého doprovodu. Prezentována je jako hororová detektivní groteska. Neočekávejme tedy veselou komedii či tragikomedii. Avšak prvky komiky a humoru (zejména situačního) by tu už z definice grotesky měly patřit k základním ingrediencím.
A právě tady se dostavuje určitá pochyba. Pokud věci nazveme tak, jak jsou, pak v téhle hře a inscenaci bez nadsázky sledujeme promyšlené počínání mimořádně kruté sériové vražedkyně,
která se v zásadě neštítí ničeho. Dokonce i způsoby, jimiž své oběti bez sebemenšího projevu lítosti zprovozuje ze světa (a některé její další projevy k bytostem dosud žijícím), lze označit za celkem dost kruté.
Suma sumárum, komično či humor jako takový nakonec nejsou dominantními vjemy, které si člověk z představení odnáší. Tahle groteska se dá klidně opatřit adjektivem „černá“.
Podivné monstrum
Příšerná teta Alberta totiž likviduje své oběti promyšleně, někdy využívá vzniklou příležitost, ale především zcela uvěřitelně. Nedostavuje se tedy komično vyvolané např. totálně přepálenou nadsázkou, jako v tarantinovských krví prolitých kruťárnách. Nevyskytuje se tu ani onen absurdně komický základ situace, z něhož vychází humor např. u Addamsovy rodiny. A kdekterý vyznavač a znalec žánru by našel řadu dalších příkladů.
Divadelní Příšerná teta komično ve velké míře těží (nebo možná chce těžit) z vizuálního a herecky expresivního vykreslení titulní postavy. Neplyne z její podstaty či chování, anebo
z rozporuplnosti její osobnosti (ta je tu daná a v příběhu se nevyvíjí), nýbrž spíše z vnějších znaků.
Skvěle v tom ohledu funguje zejména ztvárnění Alberty mužským hercem (v britském divadelním originále si ji ostatně zahrál sám autor dramatizace Neal Foster). Vysokou postavu tety oproti jejím obětem opticky ještě prodlužuje či zdůrazňuje pojetí kostýmu, nabubřelá účesová šílenost na hlavě a zejména vtipná přiznanost kníru. Podivné monstrum jako by se tu z vnitřní duše téhle figury propisovalo i do její fyzické neuchopitelnosti. Zejména v tom je její síla.
Představitel Alberty Martin Kollár už svůj mimořádný herecký talent osvědčil na scénách HDJ v několika rolích. Je tomu tak bezpochyby i tentokrát. Přesto lze v tomto případě zauvažovat, že ztvárnit za pomoci expresivních hereckých prostředků takto pojatou a kostýmově vybavenou Tetu Albertu možná není pro hráče této třídy až tak náročný úkol.
Na půldruhahodinové představení by zkrátka tahle jedna poloha byla trochu málo. Navíc v některých momentech už trochu přestává fungovat. U zbytečně opakovaného akustického
projevu břišní krajiny hlavní záporačky, anebo u bůhvíkolikátého vpuštění elektrického proudu do ubohé Stelly, už se dá říci, že méně by bylo více.
Pestřejší šíře Kollárova herectví se ovšem může silně projevit v momentech, kdy zvrácená teta ve snaze zakrýt své zločiny mění charakter a se zábavnou klopotností plnou přeřeků a drobných přehmatů předstírá, že je kýmsi jiným. Zejména tady se hraje i pro dospělé publikum.
Vyklidněný Gibbon
Tvrdost a jasně daný charakter titulní postavy možná v hledišti překvapí také ten typ diváka, který by u daného tématu očekával hlubší či „intelektuálštější“ humor vyvěrající ze staroanglické atmosféry, jak ji milujeme třeba ve starém dobrém Fantomovi Morrisvillu (Bořivoj Zeman, 1966).
Naštěstí i tenhle specifický parodický duch přece jen do Saxby Hall proklouzl, a to v postavě přihrblého, do svého světa uzavřeného komorníka Gibbona v dokonale vyklidněném a zábavném podání Stanislava Gerstnera.
Oproti docela ploché postavě Alberty vyznívající jako přímočaré zlo, které je nutno za jeho činy potrestat, je to právě Gerstnerův Gibbon, kdo do představení vnáší jemný humor. A také
uklidnění, že vedle neukojitelné nenasytnosti existují i hodnoty jako klid, mír, pozitivní oddanost a loajalita či láskyplný pohled na svět.
Tento dobrý duch představení nás spolu se skutečným duchem, tedy postavou ducha Saze fungujícího jako spoluhráč hrdinky Stelly, vede až k pointě, kterak rodinné sídlo Saxby Hall napříště využít k bohulibému účelu.
Vtažení do atmosféry
Vžít se do náhledu dětí, jimž je představení primárně určeno, se zdá být obecně úkolem takřka nemožným.
Jakékoli teoretizování nad působením toho či onoho prvku inscenace na cílového diváka tedy už z podstaty věci musí vyznít jako naivní „dospělé mudrování“. Z pozice diváka převládá obdiv ke každému, kdo v tak náročném divadelním oboru, jakým je produkce pro děti či teenagery, dokáže se ctí uspět.
Leccos ovšem může naznačit minianketa realizovaná mezi dětmi vzápětí po představení. Člověk se může domnívat, že pět nebo šest poctivých dávek elektrického proudu pro hodnou dvanáctiletou dívenku ve speciálně vyrobené mučící kleci je v představení pro děti „deset plus“ čímsi, nad čím lze minimálně pozvednout obočí. Jenže vzápětí vás jedenáctiletý kluk posadí na zem suchým konstatováním, že „tohle nebyl žádný horor“.
A ještě další názory se v reakcích na Příšernou tetu opakují. Je to např. zaujetí velkými sovími loutkami (létací loutku horské bavorské sovy Wagnera pohybově i verbálně ošetřuje Martina Tomanová), anebo inspirace zajít si do knihovny a načíst si autorovu poetiku i z dalších jeho titulů.
Tady stojí za to citovat dramaturgyni divadelní inscenace Barboru Jandovou, která připomíná, že Walliamsovy knihy u nás pravidelně vycházejí v nakladatelství Argo s nepřehlédnutelnými
ilustracemi Tonyho Rosse a výhradně v kvalitním překladu autorovy dvorní překladatelky Veroniky Volhejnové.
Mezi ty nejznámější patří Babička Drsňačka, Kluk v sukních, Pan Smraďoch, Malý miliardář, Ďábelská zubařka, Nejhorší děti na světě, Něfo, Půlnoční gang, Nejhorší učitelé na světě, Nejhorší rodiče na světě, Operace Banány, Kosmokluk či Packallovi.
I v reakcích od diváků lze ovšem vůči představení Příšerné tety zaznamenat zejména uchvácení scénou a vtažení do atmosféry starého domu.
A právě výprava je skutečně jedním z aspektů, které se vtisknou do paměti. Ač scéna v prvním dojmu může působit až maličko přecpaně, ten pocit brzy ustupuje do pozadí. Všelijaké
lávky, pokojíky a výškové přechody se schodišťátky výstižně navozují pocit bludiště v tajemném sídle a přispívají k zaujetí diváka příběhem a jeho prostředím.
Sto procent pak téhle výpravě inspirované poetikou Tima Burtona dává vědomí faktu, že divácká poptávka po silných dětských divadelních produkcích je aktuálně v Jihlavě takřka neukojitelná a Příšerná teta se tak časem s největší pravděpodobností uplatní i ve velkém sále, na hlavní scéně HDJ.
Ač bude nejspíše pro aktéry docela výzvou udržet atmosféru, která je největší devizou představení v temně sevřeném komorním prostředí, dá se očekávat, že i velkému jevišti bude
Příšerná teta slušet.