Současná Manon na scéně Horáckého divadla překvapí konkrétní aktuálností

Horácké divadlo zasadilo do současnosti motivy klasického příběhu o Manon Lescaut. Autorská inscenace staví proti sobě povrchnost a skutečné hodnoty, a v tom smyslu bere jako argument konkrétní dění naší doby.

Nezkrotnost a nevázanost, sebejistota, cílevědomost, pokrytectví a sobectví, marnivost či povrchnost, spalující manipulativnost... Na jeviště Horáckého divadla se vrátila, a zároveň tak trochu nevrátila Manon Lescaut.

Novela francouzského spisovatele Abbé Prévosta z roku 1731 inspiruje po desítky let tvůrce napříč žánry. Příběh o krásné Manon z Arrasu zpracoval do lyrického dramatu ve verších básník Vítězslav Nezval. V opeře jej uchopili Puccini či Auber, na dané téma vzniklo ve světě několik filmů, včetně československého Henkeho zpracování z roku 1970 s Janou Preissovou v titulní roli.

Na jihlavské profesionální divadelní scéně se tentokrát žensky divoká a sebevědomá hrdinka objevuje ve velmi současném autorském pojetí. Původní předlohy jsou v něm východiskem a inspirací ke zcela nové hře, k široké úvaze nad tématem z hlediska naší doby.

Gombárova Manon tak vede diváka do hudebního klubu či na sociální sítě. Na jevišti se odehrávají scény popové show, fotí se do lifestylového magazínu, šňupe se Káčko někde z toaletního stolku… Motiv Manon je tu uchopen v podobě dívčího pěveckého tria Manon´s. Za energickými hudebními čísly a povrchní tváří šoubyznysu se ovšem otevírá pohled do myšlení, motivací, pochybností a problémů různorodé trojice hrdinek.

Kdo je Manon dnes?

Režisér Dodo Gombár tedy spolu s celým tvůrčím týmem uvažuje, kdo by mohla být Manon v našem dnešním světě.

Ve své už třetí spolupráci s Horáckým divadlem ovšem z pozice dramatika opouští pohodlně sledovatelnou formu vyprávěného příběhu, jak tomu bylo u jeho předchozích úspěšných jihlavských titulů mapujících osudy reálných postav Bohuslava Reynka, Suzanne Renaudové či Bohuslava Martinů a jejich dobu.

Forma inscenace Já, Manon vyžaduje od diváka maximální soustředění i osobní vklad. Zejména v úvodních pasážích je divácky značně náročná. Děj prezentuje ve fragmentech, vykresluje silné situace, které se teprve s postupujícím představením osvětlí či propojí. Mnohé dojde, leccos možná zůstane otevřeno různým výkladům, anebo dokonce nepochopeno.

Manon je tu „trojjediná“, zosobněná trojicí hereček, z nichž každá vnáší do příběhu i do postavy vlastní osobité vklady.

Napětí a konflikt tak neplynou jen ze samotného scénáře, který každou z mladých žen vybavuje jinými východisky a odlišnými pohledy na svět, ale i z obsazení. Z hereckého přístupu a samotného ženského typu představitelek Manon Zlaté, Stříbrné a Bronzové, jak je (každá s vlastní hereckou originalitou) uchopily Kristýna Nováková, hostující Sofia Chalányová a Markéta Bohadlová.

Nosným ovšem zůstává motiv původního románu z raně osvícenské Francie, v němž Prévost kritizuje pokryteckou morálku aristokracie a tematizuje svázanost společenskými normami. Hlavní postavou tak zůstává sebevědomá a tvrdá Zlatá Manon, vykreslená Kristýnou Novákovou v celém oblouku vedoucím až k jejímu „pádu“.

Zejména do téhle ústřední postavy, na kterou se, jak praví text, „všichni žádostivě dívají“ si lze projektovat řadu figur současného světa, jejichž tvářím a „veledůležitým“ příběhům sice nelze v éře internetu docela uniknout, ale jejichž vyprázdněná povrchnost dnes paradoxně dobře prodává, ač nás vlastně nebetyčně nudí.

Také Zlatá Manon se přes celou svoji nablýskanost záhy scvrkává v obyčejnou prodejnou hračku, která omrzí. O to zajímavější je možnost nahlédnout do hlubších motivací, rodinných poměrů a dramat i dalších východisek všech tří zosobnění hrdinky, jež umožní chápat jejich chování, rozhodování, sebejistotu, či naopak zranitelnost.

Nečekaný motiv

Nové pohledy na téma ovšem neznamenají, že by se aktuální hra zříkala původního příběhu tragické lásky. V jednotlivých momentech se text dokonce k Prévostovi i Nezvalovi viditelně odkazuje, a často tak činí vtipnou a originální formou.

Odkazy na dvě původní předlohy (barokní paruka a kostýmek tragikomického italského šlechtice - restauratéra Giacoma, přítomnost postav jako Rytíř des Grieux, Tiberge či Duval, anebo verbalizovaný odkaz na „Víťu Nezvala“…) tady působí jako férové přiznání původní inspirace i jako divadelně vtipné momenty. Scénář ale zároveň stojí pevně na nohou ve zcela současném světě a jeho tématech.

Tuhle absolutní aktuálnost ostatně Gombár s až nečekanou otevřeností promítá do motivu, který nakonec vyznívá jako souběžné, vlastně zcela rovnocenné téma.

Povrchnost hrdinky a jejích „citových potíží“ totiž inscenace staví do kontrastu k realitě žen, které válka donutila „sbalit do dvou kufrů celou svoji minulost“, zapomenout na své vzdělání a opustit své rodiny a domov. Žen, v jejichž nočních snech se opakuje touha, aby to „tam na Ukrajině už skončilo“.

Postava ukrajinské uklizečky Aliny se, nejspíše i díky přesnému, jaksi smířenému a zároveň naléhavému podání Lenky Schreiberové, paradoxně stává bezmála čtvrtou hlavní hrdinkou představení.

Ten motiv a vzkaz, že v životě nastávají (a reálně nastaly) situace, kdy se člověk na pseudoproblémy běžného života dívá poněkud jinak, vyznívá možná v inscenaci až trochu okatě a naroubovaně. Na druhé straně je ale jedním z poslání divadla vyjadřovat se k současnosti, a někdy i prezentovat vlastní názor, dokonce ukazovat směr.

Občas, a pro někoho, je zkrátka nutné pojmenovat věci pravými jmény, bez metafor. Zpochybnění pseudoproblémů postaviček showbyznysu na konkrétním pozadí reality rozbombardovaných měst a tisíců hrobů má v současném divadle jasný důvod a nezpochybnitelné místo.

Okouzlení Démony

Představení Já, Manon bude možná pro leckterého diváka oblastní scény docela „náročný soupeř“. Ani komické motivy a humor v něm ovšem rozhodně nechybí. Osvěžují jej v podobě nápaditě vtipných etudek - tu s cukrem z dlaně, tu s osobitým motocyklem...

Soustředit se dá na jednotlivé silné herecké výkony – třeba ten Petra Soumara v postavě Starého psa. A pak je tu snad nejdivadelnější prvek celé inscenace v podobě trojice Démonů (Kamila Zetelová, Jakub Škrdla, Tomáš Rychetský) provázejících po celý večer příběh a jeho hrdiny.

Je zážitkem sledovat charisma a přirozenou pohybovou kulturu tanečníka Tomáše Rychetského. Anebo se opět po čase nechat doslova uchvátit mimořádnou úrovní pohybového a mimického herectví Jakuba Škrdly, žáka a pokračovatele osobnosti nonverbálního divadla, mima a pedagoga Ctibora Turby. Démonům jde navíc velmi vstříc líčení a skvělé kostýmní pojetí inscenace. V superlativech lze ostatně hovořit o celé výpravě či původní hudební složce.

Z hlediska popularity možná poměrně náročná inscenace Já, Manon nepobije komediální tituly sezóny. Pakliže ale v textu hry zcela přiznaně zaznívá pochyba, zda by předloha nebyla poněkud zdlouhavým, pomalým a trochu nudným čtením, které by dnes mladí nečetli, pak transformace tématu do současnosti a inscenační forma koncertní stylizace mohou silně oslovit právě mladé publikum.

Spolu s postavami Démonů jsou to právě živé koncertní pasáže, které opět podtrhují skutečnost, že přesahy současné jihlavské profesionální činohry do dalších divadelních žánrů překonávají běžné standardy oblastních repertoárových scén.