Společenstvo vlastníků na scéně HDJ je herecky mimořádně silná inscenace

Specifický, a ne tak běžný divadelní zážitek předložilo svému publiku Horácké divadlo (HDJ). V závěru roku představilo své nastudování hry Společenstvo vlastníků z pera jihlavského rodáka, dramatika, režiséra, herce a uměleckého šéfa pražského Dejvického divadla Jiřího Havelky.
Nejnovější inscenace HDJ zavádí diváka do světa vlastníků bytových jednotek, do hájemství předsedů esvéjé, hlasujících, skrutátorů, zapisovatelů a ověřovatelů.
Na domovní schůzi kteréhosi bytového domu se řeší jeho havarijní stav. Tahle situace je úžasným modelem pro vykreslení principů, úskalí a slabin demokratického procesu. Zároveň i prostorem pro sondu zkoumající odlišnost našich hodnot a naši (ne)schopnost respektovat potřeby, názory či odlišnosti těch druhých.
Připomeňme, že se Havelkovi „Vlastníci“ dostávali do dramplánu HDJ pro letošní sezónu tak trochu narychlo a kostrbatě. Skutečnost, že zdejší profesionální divadlo nakonec nezískalo práva na uvedení ohlášeného a vysněného titulu Nebe nad Berlínem, režisér a umělecký šéf HDJ Zetel podle svých slov doslova oplakal.
Ta změna vyvolala nutnost sáhnout po látce, která byla podle všeho domlouvána pro sezónu nadcházející. V důsledku to pro tvůrčí tým přineslo nutnost mimořádně akcelerovat. Návrh výpravy nebo hudba pro původně ohlášený titul už totiž byly prakticky hotové či před dokončením, a na změnu směru zbylo doslova pár dnů.
Nabízelo by se tedy nahlížet na prezentovanou inscenaci prizmatem jakési laskavé mírnosti a chápajícího pochopení. To kdyby v ní někde občas zavrzalo něco „narychlo spíchnutého“. Jenže jeden z prvních momentů, které člověka po zhlédnuté silné premiéře napadnou, je skutečnost, že to vůbec není potřeba.
Krutá komedie
Společenstvo vlastníků je co do žánru nejspíše hořká, možná až krutá konverzační tragikomedie. Navíc typ či forma divadelní hry, v níž herci do jednoho takzvaně „neslezou ze scény“. A tady je jich čtrnáct.
Má to svá specifika a úskalí. Už třeba jenom v „technických“ hereckých aspektech, kdy si nemůžete dovolit vypadnout z rytmu a děje (je super, že se hraje bez přestávky). Je překvapivě snadné zacyklit se, nebo něco skočit a ocitnout se rázem o deset minut jinde.
Navíc možná tenhle typ her není úplně typický pro velké repertoárové scény. Většinou tu příliš neuplatníte jevištní kouzla, působivou velkou obrazivost, efekty točen, tahů, lávek a „lanoví“.
Tady vše víceméně stojí na herecké akci. Na pravdivosti, přesvědčivosti, přirozenosti. Musí to neskutečně šlapat a cokoli, co se jakýmkoli způsobem vymyká, doslova křičí do hlediště a roste do olbřímích rozměrů.
Postavy „na facku“
V kontextu řečeného tedy můžeme říci, že Společenstvo vlastníků v nastudování souboru HDJ je především hereckou inscenací. A na to také režisér Zetel položil důraz. V tom kontextu se diváci mohou těšit na něco, čemu se opravdu hodně vousatým divadelním klišé říká „herecký koncert“.
Za konkrétní zmínku tu ale tentokrát opravdu stojí takřka vše, co se na hereckém poli uděje. Veronika Šupejová ztvárňuje svoji Paní Zahrádkovou jako ženu, která přes svoji nejlepší vůli stojí na prahu vyčerpání. Bezvýchodnost situace a zoufalost postavy pojímá velmi uvěřitelně, bez toho, aby herecky nadužívala afekt či hysterii.
Tomáši Slabiňákovi se stejně pravdivě daří vykreslit její protipól, submisivně vystupujícího manžela. Sopka v něm ovšem doutná, pomalu se chystá vybuchnout a v jednom momentu se jiskra nutně dostaví.
Tereza Gerstner Otavová osvědčuje již mnohokrát předvedené, totiž že komediální dryjáčnické figury jí prostě sedí a jdou. Její Paní Roubíčková je „na facku“.
Není ovšem v téhle sešlosti sama. Petr Soumar rovněž trefuje naprosto přesně charakter svého demagogického, v odzbrojující aroganci klidného vychytránka Pana Kubáta. Tahle figura zaseklá v „lepších časech“ je jednou z vůbec nejsilnějších v celém kusu.
Skvělými kreacemi jsou i postavy nepříliš bystré tetky Paní Horváthové v nastudování Lenky Schreiberové, anebo mladého Pana Nitranského, jak jej v Zetelově režii pojímá Matěj Polák. Tady možná působí nadbytečně, a docela prvoplánově, gesto komentující homosexualitu postavy. Lepšího humoru je tu dost a dost. Ale jde o detail, který zřejmě bude fungovat různě, divák od diváka.
Doslova studií charakteru je nádherně vystavěná a zrežírovaná figurka intelektuálně nesmělého Pana Švece. Zdeněk Stejskal tady hraje vysokou hereckou třídu. Svého „hrdinu“ propracoval do detailu v každém slově a gestu, kombinuje v něm tragiku téhle postavy s humorem, kterým celou inscenaci opepřuje.
Vystihující je ale i odměřený klid Bratří Čermákových. Ondřej Šípek a Jakub Škrdla tu sedí v klidu a zdánlivém míru. Dva inteligentní predátoři přehlížející ze svého stanoviště území boje a čekající na správný moment, který otočí bitvu jejich směrem. A pak je tu specifická, víceméně němá role Pana Sokola pro Josefa Kunderu. Musí tady být. Už jen pro tu silnou finální scénu.
Uvěřitelnost těch figur je zábavná, a místy bolestná. Snad jen v postavách sobecké „fifleny“ Paní Procházkové a jejího bodyguarda Pana Nováka (Kamila Zetelová a František Maňák) se místy mihne záblesk karikatury, která jako by ne zcela korespondovala s hereckým jazykem inscenace jako celku.
Scéna, která hraje
Jak už bylo řečeno, scénografka Magdaléna Teleky (pracovala v Jihlavě už na inscenaci Dukla) musela na poslední chvíli měnit kurz a pracovat mimořádně rychle na výpravě inscenace Společenstvo vlastníků. Výsledek je ovšem mimořádný.
Asi se to nabízelo, odpustit si nějaké vysedávání účastníků schůze kolem stolu. Ale superrealistické navození atmosféry univerzálně působícího sklepa (kteréhokoli) činžáku tady od začátku funguje. Ta scéna je vlastně statická, a přesto hraje sama o sobě. Dokonce ještě dřív, než na ni aktéři přijdou.
Latě a novodurové trubky, sáňky, bicykl, hrablo, krabice, klepadlo, opuštěný vánoční stromek a starý dřevěný houpací kůň, vysloužilé lyže… Ty předměty jako by vyprávěly příběhy. Navíc poskytují šance pro herecké akce a spoluvytvářejí propojení hlediště s jevištěm - tyhle kulisy všichni známe, ten realismus tu má smysl.
Režiséru Zetelovi lze také dát plně za pravdu v jeho uchopení scénické hudby, která se postupně zredukovala až na naprosté minimum a přenechala prostor plynoucímu ději a zejména slovu, kterému dalšího zdůrazňování není potřeba.
Sonda do společnosti
Sonda do demokratického principu rozhodování na scéně HDJ funguje právě v těchto časech o to lépe, že absurdní důsledky nejslabšího momentu demokracie vidíme aktuálně všude kolem sebe, na celé naší společnosti a politice. Je to efekt poněkud hodně drahý, ale Zetelově inscenaci tahle skutečnost ještě přidává na síle.
Před zhlédnutím Společenstva vlastníků může člověka provázet obava, že už ho děj téhle hry nestrhne. Že je daný a díky Havelkovu filmovému autorskému zpracování i notoricky známý. A co víc, vnímat, nebo dokonce chápat, znovu tyhle postavy, jejich uvažování a odpor k jakémukoli argumentu, tomu se mozek opravdu někdy až brání.
Během představení máte prakticky neustálou tendenci promítat sledované děje a typy osobností do vlastních zkušeností. Anebo si je obecně transformovat do diskusí všelijakých person, papouškujících bezmyšlenkovitě na sociálních sítích jako armáda užitečných hlupců účelové nesmysly svých vůdců.
Jenomže on je v tom nakonec na scéně tak nádherný humor (jak v samotném textu, tak v režijním uchopení), že to prostě celé zbaštíte i s navijákem.
Strašlivé na tom je, že to vlastně vůbec není nadsázka. Tady se dá uplatnit další otřepané klišé, že totiž tuhle trágu napsal také sám život. A píše ji každý podvečer v nějakém tom sklepě znovu a znovu, pořád dokola. Těm figurkám na jevišti by ostatně mnozí z nás uměli z fleku dosadit zcela konkrétní další jména.