Křídla pod popelem nezmizela

Jako poslední premiéru sezony uvedlo Horácké divadlo v Jihlavě scénický portrét francouzské básnířky Suzanne Renaud, ženy básníka a grafika Bohuslava Reynka, jež prožila podstatnou část svého života na Vysočině, konkrétně v Petrkově u Havlíčkova Brodu.

Jde o pokračování volného cyklu, který má připomínat často (po)zapomenuté osobnosti, jež neodlučitelně patří k vysočinskému regionu a zároveň jej svým dílem výrazně překračují. Autorem hry-scénáře Popel na křídlech Suzanne Renaud je Dodo Gombár, který inscenaci také režíroval. Podobně jako před dvěma lety v Martinů – České rapsodii Bohuslavově se mu v Jihlavě znovu podařilo úspěšně překonat úskalí různých produkcí divadla faktu, v nichž zůstanou postavy často utopeny v historických kulisách a hovoří k nám z jakéhosi plakátu, takže se o jejich zápasech a niterných volbách nedovídáme téměř nic. Režisér se při svém mapování básnířčina vnitřního světa mohl opřít o výbornou životopisnou předlohu, kterou představuje kniha Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13. 

Suzanne je životní rolí Lenky Schreiberové. Silně připomíná paní Renaudovou, jak ji známe z fotografií, ale to by samo nemuselo stačit. Kromě přirozené noblesy (Vladimír Holan o básnířce píše jako o kněžně) herečka propůjčila své postavě přesvědčivost ve vnitřních monolozích, přednesu básní i v kontaktu s ostatními osobami. V paměti utkvívá výjev, kdy si s budoucím manželem proplétají provázky, symbol následné osudové svázanosti, které ukládají do kufru, autenticky vyznívají i dramatické chvíle pozdějšího nesouladu mezi manželi a jejich míjení se. Patrně pro větší kontrast vůči prostředí měšťanské nobility z Grenoblu, odkud přichází Suzanne, netvoří scénu očekávaná replika petrkovského stavení, které jí muž líčil jako „zámek“. Její francouzská představa o zámku však byla diametrálně odlišná a příjezd do jeho rodiště jí způsobil šok. Jako ztělesnění selskosti tedy na jevišti vidíme dvůr barokního stavení se soškou Panny Marie v průčelí, vpravo s „petrkovskými“ kamny, vlevo s náhrobkem, u kterého Suzanne promlouvá se svou zemřelou matkou.

Doprostřed scény je tu a tam dovezena nemocniční postel – Suzannin životní příběh se začíná zpětně odvíjet po jejím převezení do nemocnice krátce před smrtí. Rychlé střídání scén mezi Grenoblem a Petrkovem je místy nepřehledné. U představitele Bohuslava Reynka Mariána Chalányho mohl režisér rovněž využít vnější podobu s předlohou, ale často zůstalo jen u ní. Reynek byl rodem sedlák, urozený, v očích světa nepraktický a trochu „potrhlý“. Chalánymu však ve vypjatých momentech chybí právě ta selská dřevorytová konzistence, takže básník a rytec působí především jako intelektuální mimoň. Synové – Daniela hraje Michal Kraus, Jiřího Vít Hofmann – jsou jako „děti“ přehnaně poeticky rozjívení, jako dospělí nedostávají příliš prostoru. U vedlejších rolí výrazně převyšuje solidní průměr Jakub Škrdla coby básníkův otec Bedřich: kolik velkodušnosti a mírnosti srdce je v jeho promluvě ke snaše krátce před jeho smrtí!

Příběh Suzanne Renaud v Čechách neměl šťastný konec. Manželství obou silných tvůrčích osobností by patrně nedopadlo dobře, i kdyby po roce 1948 mohla rodina „pendlovat“ mezi Francií a Československem. Po obou umělcích zbylo obdivuhodné dílo a je otázka, zda by Suzanne napsala „doma“ ve Francii tak silné básně jako ve svém zčásti nedobrovolném exilu. Dodo Gombár ovšem s žádnými kdyby nepracuje, nepředkládá nám svoji verzi příběhu, spíše nás svým vhledem otevírá otázkám. V závěrečném tichu mi v mysli vytanuly verše zmíněného Vladimíra Holana: Srazí-li se na moři dvě lodě, není to z nelásky jedné k druhé.

Horácké divadlo Jihlava – Dodo Gombár: Popel na křídlech Suzanne Renaud.

Scénář a režie Dodo Gombár, dramaturgie Barbora Jandová, scéna a kostýmy Adéla Szturcová, hudba David Rotter. Premiéra 22. dubna 2023.