Cestou ke smrti

Cestou ke smrti

10. 1. 2023 / Divadelní noviny / Jana Soprová

Film Šepoty a výk řiky Ingmara Bergmana ze sedmdesátých let minulého století patří ke kultovním a poskytuje bohatý materiál k psychologickým analýzám. Jeho scénická podoba se v Čechách objevila poprvé poměrně nedávno, v Divadle Disk kde ho pro absolventský ročník činoherního herectví DAMU adaptovali Norbert Závodský a Kateřina Slezáková. Nyní následuje inscenace Horáckého divadla v Jihlavě, kam se potřetí vrací režisér Jakub Čermák. Ten spolu s dramaturgem Jaroslavem Čermákem vytvořil vlastní úpravu Bergmanova scénáře. Ke spolupráci dále přizval studentku scénografie DAMU Pavlínu Chroňákovou (podílela se už na Čermákových inscenacích Nebeského hlasu a Trójanek ve Venuši ve Švehlovce), svou dvorní výtvarnici Martinu Zwyrtek a stálou spolupracovnici Petru Horváthovou coby autorku hudby. Společně vytvořili základ pro pochmurnou, leč esteticky působivou severskou náladu.

První dotyk s publikem, to je obraz krajiny, v níž struktura vertikálně zdvojených stromů rozplývajících se v mlze připomíná skvrny Rorschachova testu. Inscenaci otevírá snová scéna, v níž si Agnes v dlouhé bílé róbě symbolicky uvazuje na prsa černý kámen a nejbližší rodina v elegantních šatech z konce 19. století strnule hledí před sebe jako na starých fotografiích. A ovšem, z hlediště se ozývá šepot a pak příšeří protne jako blesk výkřik umírající.

O něco později se tento romantizující opar společného, lehce okázalého smutku proměňuje ve „špinavou realitu“. Jsme nuceni sledovat, jak se Agnes, kterou hraje Šárka Býčková, rozpadá v terminálním stadiu rakoviny dělohy. Vegetuje na hromadě potřísněných hadrů a nad její hlavou visí onen kámen, avšak stonásobně zvětšený doslova na černou skálu, přičemž Agnes je k němu připoutána provazem, který nikdy nedává z ruky, snad s ním splývá. Nápovědí nesnesitelného pachu obklopujícího umírající je, že každý, kdo vkročí do její blízkosti, až neuroticky rozprašuje vůni z ostřikovače.

Péče o Agnes leží na pečovatelce Anně. Ve ztvárnění Lenky Schreiberové jde o svéráznou osobu, kterou na samém začátku vidíme, jak si současně čistí zuby a kouří. Vzápětí se ukáže, že cigarety jí pomáhají ventilovat napětí. Jedině ona umí být empatická. Podobná Panence Marii nejenže poskytne umírající Agnes svůj obnažený prs jako měkký polštář, ale na samém konci, v přízračné scéně v meziprostoru mezi životem a smrtí, má jediná odvahu s ní zůstat a ukonejšit ji v náručí na způsob Piety. A pouze ona za mrtvou uroní slzu, když si v deníku Agnes přečte, že ji měla ráda jako sestru.

Nejstarší Karin (Barbora Bezáková) a nejmladší Marie (Stanislava Hajduková), skutečné sestry Agnes, paradoxně nejsou takového citu schopny, příliš se zabývají samy sebou. Může za to jen výchova z dětství, kdy trpěly nezájmem a současně věčnou naštvaností matky? Oba přítomní manželé, jakož i další mužské postavy, ustupují do pozadí, spíše ten ženský svět jen z dálky doplňují. Joakim, manžel eroticky rozjitřené Marie, v podání Zbyška Humpolce trpně přihlíží rozmarům své ženy, včetně její nevěry. Jeho původní tichá, ale výmluvná nasupenost se změní v rezignaci a nakonec manželé odcházejí v objetí. Fredrik (Marián Chalány), choť chladné netykavky Karin, ze sebe dělá šaška, snad ze sebeobrany (na scéně mimo jiné funguje jako jakási trapná imitace zdravotního klauna).

Až na krátké momenty nepříjemného přímého světla se představení odehrává v šerosvitu. Ten dodává detailům v chování postav i ve scénografii zvláštní hororový přídech. Inscenace je propletena množstvím rozmanitých symbolů, výraznou roli hrají i proměny světelného designu a hudba, které kromě nervy drásajících zvuků dominuje sladkobolný hit skupiny The Everly Brothers z padesátých let All I Have To Do Is Dream. Nabývá zde ovšem rozmanitých významů, například funguje i jako ironizující komentář.

Čermák má svou režijní kompozici, v níž je zásadní sehranost jednotlivých scénických prvků, dobře promyšlenou. Fungují i nejrůznější časoprostorové přesahy směrem k dnešku, například použití mobilu, relaxačního videa či zvuky vrtačky, s níž dělník vyluzuje příšerný hluk, evokující Agnesinu bolest. Na scéně je i osvětlený prosklený chladicí box na nápoje, kde se později, jak choroba prostřední sestry postupuje, objevují už jen velké lékové lahvičky.

Dusná atmosféra, která doprovází starost o nemocnou, jejíž bolest se ale prolíná s touhami a nenávistmi zdravých, je sugestivní. Důležitou roli hraje – jako ostatně u Čermákových inscenací vždy – výrazná, až sošně modelovaná vizuální stránka, chvílemi rozpohybovaná do halucinogenních, expresivních obrazů, které nabízejí klíč k chápání postav (do jisté míry na úkor propracovanosti jejich psychologie). Nejvypjatější scény se navíc několikrát po sobě opakují, jako by šlo o neodbytnou podvědomou vidinu, kterou jsou postavy nuceny prožívat pořád dokola. Obzvláště šokující je několikrát sledovat, jak nejstarší sestru znásilňuje její manžel, přičemž sekvence vyvrcholí v brutální akt sebepoškození (Karin se pořeže na genitáliích).

Barbora Bezáková, Šárka Býčková a Stanislava Hajduková jsou v rolích sester autentické, dokážou svými reakcemi na situaci vzbuzovat pochopení i odpor. Expresivní pasáže se jim ovšem daří naplnit jen se střídavým úspěchem. Nejsilnější reakce dokáže vzbudit zkušená Lenka Schreiberová v roli Anny. Na rozdíl od filmu, kde ji hraje výrazně mladší herečka, zde služebná zastává roli jakési náhradní matky tří sester. Tento úkol splňuje s neokázalou lidskostí a tichým pochopením, které hraničí až se sebeobětováním. I když v inscenaci není zdůrazněno její náboženské cítění, křesťanský princip je nenásilně tematizován především prostřednictvím ikonických póz z obrazů utrpení Ježíše.

Nakolik tento artový titul zdejší diváky osloví, se dá jen těžko odhadovat. Ostatně, Ingmar Bergman nikdy nebyl pro každého.

Horácké divadlo Jihlava – Ingmar Bergman: Šepot y a výkřiky. Úprava Jakub Čermák a Jaroslav Čermák, režie Jakub Čermák, dramaturgie Jaroslav Čermák, výprava Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek, hudba Petra Horváthová. Premiéra 10. prosince 2022 na Velké scéně.

10. ledna 2023