Já, Manon - je tady poslední premiéra sezóny a startuje hlasování v anketě Horác

Na Velké scéně Horáckého divadla se právě odehrává poslední premiéra sezóny. Já, Manon - příběh vášně a pragmatismu, který režisér a dramatik Dodo Gombár pro naše jeviště volně zpracoval podle Abbého Prévosta a Vítězslava Nezvala. 

Slavný příběh tragické lásky, který oslovuje diváky napříč generacemi a časem, se na jeviště HD_J vrací již popáté (1941, 1955, 1965, 1998, 2026), tentokrát ve výrazném autorském podání volně inspirovaném osudy titulní hrdinky z předešlých zpracování.

Román Manon Lescaut od Abbého Prévosta (1731) vznikl v prostředí raně osvícenské Francie a reaguje na napětí mezi vášní a společenskými normami – kritizuje pokrytectví aristokratické morálky i tvrdost soudních a církevních institucí, čímž mimo jiné odráží dobovou debatu o svobodě jednotlivce. Adaptace Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala (1940) zase přetváří příběh v duchu poetismu a reaguje na atmosféru ohrožené meziválečné a protektorátní společnosti, zdůrazňuje citovost, krásu a únik z reality jako protiváhu k dobové tísni. Inscenace Doda Gombára na tyto dvě výrazné předlohy navazuje s touhou najít význam dnešní Manon.

„Od začátku našich úvah o titulu Manon Lescaut mi vrtá hlavou, jestli existuje cosi jako ‚manonství‘, jistý obecný jev… A jestli je jakási síla, která velký příběh spalujícího citu povyšuje mimo čas a prostor.

Nechci tu odpověď bagatelizovat slovy jako lehkovážnost či povrchnost, spíš je to hledání v útrobách lidského vzplanutí čímsi, co nejde uhasit zkušeností ani zapomněním. Prévostův příběh jsme přepsali, ale jeho souřadnice zachováváme, hlásíme se i k esenci silných veršů Nezvalových. Zároveň však volíme jako šat naší inscenace přítomnost. A právě v té přítomnosti, když nad tím přemýšlím zase a znovu, při krásném tvůrčím hledání, zase stejně a pořád mluvíme o lásce. Spalující, nepochopitelné, nespravedlivé, vzdorující selhání… o lásce skutečné. Slepotu transformujeme na odpuštění, jako kontext doby nás zajímá ten náš, ten, do kterého se denně probouzíme. Současnost všechno pravdivé nejen nekompromisně prověřuje, ale klade nové nároky před velká slova, velká vyznání, staví před člověka nové neprobádané překážky, často ze železa. A právě v tomto pařeništi nových nároků a tlaků se zcela jinak mluví o velkých a věčných věcech, stejně, jak se jinak mluví o neviditelné křehkosti a zranitelnosti. V naší inscenaci bychom se o to rádi pokusili,” říká režisér Gombár.

Inscenace sleduje osudy tří Manon v prostředí současného světa showbyznysu, kde se identita, vztahy i city rozprostírají do několika vrstev a podob. Ony tři ústřední hrdinky pružně odrážejí různé polohy touhy, ambicí i zranitelnosti. Vyprávění má podobu fragmentární, mozaikovité struktury, která kombinuje intimní dialogy s koncertní stylizací, lehkostí a ironií i syrovými výpověďmi postav. V základním dramatickém rámci touží být postupně odhalena podstata vztahu i touhy jako spalující, nevyrovnané a vnitřně rozporuplné síly, jež formují i ničí své aktéry.

Sám režisér Gombár se navrací do Horáckého divadla již potřetí a opět si ke spolupráci přizval nové členy týmu. Ať už talentované tvůrkyně, Kristinu Komárkovou na scénografii a Annu Tichou na kostýmní návrhy, ale také své dlouholeté spolupracovníky, kteří se prostřednictvím práce na Manon ve zdejším divadle objevují prvně - renomovaní Linda Fernandez Saez na pohybovou spolupráci a Róbert Mankovecký pro autorské hudební zpracování.

S poslední premiérou sezóny vyhlašuje Horácké divadlo tradičně hlasování v divácké anketě Horác, v níž nejoblíbenější titul, výpravu, herce, herečku právě končící sezóny vybírají diváci prostřednictvím hlasovacích lístků, které jsou k dispozici v divadle, stejně jako místa pro jejich odevzdání. Předávání ocenění 32. ročníku divcké ankety Horác plánujeme tradičně na podzim 2026.