Žena, která se odtrhla od svých „hrnců“

Svou 87. sezónu otevřelo Horácké divadlo (HDJ) na Velké scéně hudební inscenací Anna Pammer. Hned z několika úhlů pohledu o ní lze hovořit v superlativech.

Důvodů, proč komentovat úvodní inscenaci nové sezóny HDJ jako docela výjimečnou divadelní událost, je několik.

Jedním z prvních je už samotná skutečnost, že jihlavská profesionální scéna titulem Anna Pammer navazuje na dosavadní invenční dramaturgii a vysokou kvalitu své inscenační řady, ve které už několik let mapuje novodobé základy kulturního prostředí regionu.

Ke jménům z této řady, jako jsou např. Martinů, Zahradníček, Florian, Suzanne Renaudová s Bohuslavem Reynkem, anebo i Zdenka Havlíčková, tak divadlo tentokrát přiřazuje specificky pojatý divadelní portrét Anny Pammrové coby osobnosti, která se vymykala průměrům a zvyklostem své doby.

Díky divadelnímu uchopení jednoho života poznáváme ženu, kterou lze vnímat jako personu jdoucí v lecčems proti proudu. Jako autorku, jako vyznavačku nadčasových hodnot svobody, jako feministku.

Jen ve velkém zjednodušení tedy zmiňme, že inscenace uměleckého šéfa HDJ a režiséra Michala Zetela představuje divákovi spisovatelku, filosofku a překladatelku Annu Pammrovou (1860 Kralice nad Oslavou – 1945 Žďárec).

Ženu, která zažila i kruté etapy života a jeho velkou část prožila v problematických partnerských vztazích, aby zejména v závěrečné fázi svého příběhu odmítla svět založený na násilí, donucení a přetvářce. Učinila tak i přesto, že nalezení svobody pro ni znamenalo i nepohodlí či osamělý život doslova v ústraní lesní samoty.

Hrdinka ale zároveň není divadelním uchopením prvoplánově adorována. Záhy po premiéře lze v debatách zaznamenat třeba výhrady ohledně jejího postoje k dětem. Její problematický vztah ke všemu, co vzešlo z násilí a nesvobody (máme-li volně parafrázovat) představuje zejména v ženském mateřském pohledu na věc docela vyhraněný postoj.

Odvážné zpracování

Jestliže se „historicky vzdělávací“ efekt inscenace jeví jako jedna z jejích předností, pak snad ještě přínosnější je z pohledu diváka jevištní zpracování, které divadelníci pro dané téma zvolili.

Hra prý před časem původně vznikala jako monodrama pro jednu herečku. Nasměrujme tedy poděkování k divadelním božstvům, že se tato vize nenaplnila a text mohl dozrát do tak košaté atraktivní formy, v jaké je prezentován.

Inscenaci totiž HDJ svému publiku předkládá jako intimní hudební drama v podobě kantáty pro sbor a sóla. Toto odvážné žánrové uchopení, tato šance k nezvyklému rozšíření diváckého rozhledu na regionální scéně, představuje snad nejvýraznější klad „otvíráku“ nové sezóny. Tím spíše, že celkové hudební i herecké provedení skutečně budí až nadšené reakce.

V podobě trochu netradičně pojaté kantáty jsme svědky vokálního díla, v němž se tentokrát sólový a sborový zpěv doplňují se scénickou akcí. V zadním plánu hracího prostoru postavil režisér více než čtyřicetičlenný smíšený pěvecký sbor složený ze zpěváků jihlavských sborů Melodie a Gaudium.

Kamila Zetelová v roli Anny Pammrové hraje a zpívá s jistotou, přesností i nadhledem. Spolu s trojicí sólových kolegů (baryton Petr Šindler, tenor Radim Tvarůžek, alt skvělá Markéta Bohadlová) je zejména představitelka titulní role také nositelkou velmi příjemné linky humoru.

Tato linka celou půldruhahodinovou produkci na závažné téma jemně a vkusně odlehčuje. Na tyhle drobné sarkasmy a suché úsečné glosky je potřeba mít docela nažito, aby na jevišsymbolem, divadelně působivým obrazem splynutí.

Součástí režijního pojetí je i docela velkoryse použitý princip „zcizováků“, tedy vystoupení z role, při nichž herec oslovuje sám za sebe diváky nebo své kolegy.

Takový vydařený zcizovák (ať už pečlivě připravený, nebo improvizovaný) je na divadle tuze pěkná věc. A v inscenaci Anna Pammer se mu očividně dobře vede. Jen k závěru už se celý tenhle princip maličko devalvuje a lehce se vtírá otázka, zda o něco méně by tady nebylo více.

Jisté nástupy

Pěvecká a herecká složka v inscenaci nefungují odděleně. Početný sbor není pouhým doprovodem, nýbrž průběžně propojuje a posouvá děj. Stará se o ruchy, tu se naivisticky proměňuje v les s jeho zvířátky, jindy zase imituje ruch velké Prahy. Mimo jiné tak i pěvecké těleso podtrhuje linku humoru v celé inscenaci.

V čele složeného sboru se za dirigentským pultíkem střídají Pavel Salák a Martin Mikeš, dvě velmi výrazné, a přitom svým způsobem značně odlišné osobnosti hudebního světa Jihlavy, potažmo Vysočiny.

Pod jejich vedením jsme svědky technicky mimořádného pěveckého výkonu. Obdivuhodné jsou zejména intonačně jisté nástupy sboru v dlouhých a cappella pasážích. I bez hudebního doprovodu se sbor v tomto ohledu nedopustí jediné zásadnější nepřesnosti.

I z odborných hudebních kruhů lze také slyšet jen chválu vůči barevné vyváženosti zvuku smíšeného sboru, která dává prostor k vyniknutí dívčím hlasům (ukrytým do pánských úborů). A při tom všem se musí zpěváci popasovat třeba s praktickým faktem, že dohlédnout na dirigenta je v divadelních protisvětlech docela fuška.

Výsledný dojem je ovšem umocněn právě efektní prací se světly. Celé dění umocňuje, zpřehledňuje a člení choreografie vložená do plochy dvaadvaceti světelných čtverců nad scénou. Ostré světelné zlomy a předěly skvěle dramatizují příběh. Tady je nutno složit hold práci autora light designu Adama Hrušky, někdejší duše divadla DIOD ve službách HDJ.

Další samostatnou kapitolou je pak scénografie, která ve své nápaditosti a čistotě celý tvar jen podtrhuje. Metafora velkých kuchyňských hrnců jako rekvizit i nosných prvků hrací plochy tiše komentuje celý příběh a zároveň vytváří podmínky pro fantazii a pro hru, která koresponduje s celkovou humornou nadsázkou.

Zdánlivá jednoduchost scény umocňuje vlastně docela komorní vyznění celého tvaru. V něm pak může ve světlech vyniknout i působivost barevných rób hrajících s hlavní hrdinkou. O to působivější jsou také efektní vizuální obrazy, jako je třeba smrtelné lože hlavní hrdinky v divadelně silné a obrazivé závěrečné pasáži inscenace.

Celek představení stojí na vyváženosti všech uměleckých i technických složek v profesionální kvalitě. Nic a nikdo tu neční nahoru či dolů. Trend očividně směřuje k situaci, kdy se stírají rozdíly mezi nějakými „renomovanými divadly“ a čímsi, čemu jsme si navykli říkat „regionální scéna“. Ukazuje se, že oblastní repertoárové divadlo si v dnešním světě informací a personální provázanosti může čas od času dovolit i takovou žánrovou odvahu, za kterou se vyplatí přijet klidně i z dálky.

Neznámá žena…

Divadelní Annu Pammer (přiznejme si) asi většina z nás bude nejspíš vnímat také jako ženu, o které jsme toho dosud mnoho neslyšeli.

S ohledem na její poměrně složitou životní cestu po malých vsích a lesních hájovnách se nabízí úvaha, zda se v jejím příběhu (zde předkládaném v jednotlivých divadelně zestručněných životních epizodách a zpětných pohledech) může zorientovat divák, který předem nezabrousil na internet a nepřišel alespoň zlehka „předpřipraven.“

Jenomže současně s vyslovením takové pochybnosti se otevírá otázka, zda je taková pragmaticky otrocká orientace v tomto případě vůbec nutná. Sdělení či poselství tady totiž naprosto fungují i v mnohem obecnější rovině.

Nečekejme od této inscenace životopis. Budeme-li volně citovat z anotace titulu, bylo ambicí divadelníků rozprostřít před divákem vnitřní krajinu bytosti, jež hledá duchovní zákon nad zákony společnosti.

Je tedy v zásadě právě na divákovi a jeho volbě, který z přístupů je mu bližší. Celé představení lze brát jako divadelně atraktivní vykreslení jednoho silného lidského osudu, ale i jako zkoumání lidského typu.

Můžeme si do něj klidně projektovat své současné zkušenosti či vzory. Jde to dobře. Můžeme vidět konkrétní lidi z vlastního okolí, kteří si prosadili svoji cestu, dokázali se odtrhnout od životních svázaností a nesvobod, od svých „hrnců“. Ať už si pod tímto symbolem či metaforou představíme cokoli.