Já, Manon je odvážná inscenace, která diváka nechce vodit za ruku

Nová inscenace Já, Manon v Horáckém divadle Jihlava rozhodně není pohodlným večerem pro diváka, který čeká přehledně odvyprávěný milostný příběh.

Režisér a autor úpravy Dodo Gombár vychází z příběhu Abbého Prévosta i z české básnické tradice Vítězslava Nezvala, ale nesnaží se pouze oprášit slavnou látku. Spíše ji rozkládá, znejisťuje a převádí do současnější úvahy o touze, vině, přitažlivosti, závislosti a vnitřním cizinci, kterého v sobě každý člověk nosí.

Výsledek je ambiciózní, místy až neústupný. První polovina inscenace je poměrně dlouhá a pro diváka náročná. Rozehrává se v ní široká síť lidských příběhů, osudů a situací, které se zpočátku jeví jako málo propojené. Informací je hodně, významové stopy se vrství rychleji, než si je divák stačí skládat dohromady, a na přestávku tak může odcházet spíše zahlcený než skutečně vtažený. Jako by inscenace záměrně nejprve postavila labyrint a teprve potom divákovi naznačila, že východ možná nikdy nebyl tím hlavním cílem.

Není to ale prázdná komplikovanost pro efekt. Po přestávce se jednotlivé motivy začínají postupně vyjasňovat, i když nikdy ne zcela doslovně. Tvůrci nechávají divákovi velký prostor, aby si souvislosti a odpovědi hledal sám. V prostředí jihlavského divadla jde o rozhodnutí odvážné a v dobrém slova smyslu ambiciózní. Inscenace se nesnaží být vstřícná za každou cenu, netlačí publikum k jediné správné interpretaci a věří, že divák unese nejednoznačnost. A nejednoznačnost, jak známo, bývá často zdvořilejší formou pravdy.

Jedním z klíčů k celému tvaru je myšlenka, že každý z nás má v sobě cizince a s tímto cizincem se musí naučit žít. Právě kolem ní se postupně skládá silná tematická linka. Postavy nejsou jen nositeli děje, ale také obrazem různých životních rozhodnutí: jak člověk zachází s touhou, jak si omlouvá vlastní slabost, kdy je láska skutečným citem a kdy už jen posedlostí, závislostí nebo výmluvou. Inscenace ukazuje, že člověk bývá sám sobě nejbližším důvěrníkem i nejnebezpečnějším protivníkem.

Zajímavé je i to, jak tvůrci do klasické látky vkládají prvky současnosti. Vedle sexismu, drog nebo násilí se v inscenaci objevuje také ukrajinská linka. Zpočátku může působit nečekaně, skoro až cize, jako by do příběhu Manon nepatřila. Postupně se ale ukazuje, že právě tato nepatřičnost má svůj smysl. Připomíná, že lidské utrpení nemusí mít jen podobu milostného zklamání, osobní posedlosti nebo vnitřního rozkladu. Může mít i mnohem tvrdší rozměr: válku, strach o holý život, ztrátu domova a nemožnost rozhodovat o vlastním osudu.

Ukrajinská linka tak vytváří ostrý kontrast k soukromým bolestem jednotlivých postav. Funguje jako nepříjemné měřítko, které divákovi připomíná, že může být ještě hůř. Vedle intimního utrpení milenců se náhle objeví utrpení dějinné, neosobní a nevyjednatelné. Tam, kde se jedni ztrácejí v touze, jiní bojují o holý život. Tento kontrast není pohodlný, ale právě proto má sílu. Divadlo zde na okamžik přestává být jen zrcadlem lidských vášní a stává se také připomínkou světa za dveřmi sálu.

Tato rovina je velmi silná, ale ne vždy okamžitě čitelná. A právě tím se z Já, Manon stává představení spíše pro náročnějšího diváka. Ne proto, že by bylo nesrozumitelné, ale protože po divákovi vyžaduje soustředění, trpělivost a ochotu přijmout, že ne všechno bude vysvětleno hned a doslovně. Někdy se zdá, že inscenace mlčí právě ve chvílích, kdy by slabší tvar začal příliš horlivě vysvětlovat. A to je její síla i riziko zároveň.

Herecky je inscenace pevná. Tomáš Slabiňák jako des Grieux nese linku mužské posedlosti, zranitelnosti i vnitřní nejistoty bez zbytečného přehrávání. Jeho postava není jen romantickým milencem, ale člověkem, který si z vlastní touhy udělal osud — a pak se diví, že ho ten osud neposlouchá. Trojí Manon — Kristýna Nováková, Sofia Chalányová j. h. a Markéta Bohadlová — funguje jako obraz roztříštěné identity, která se nedá jednoduše odsoudit ani obhájit. Manon zde není jen osudová žena, ale proměnlivý princip touhy, přitažlivosti a neuchopitelnosti. Je méně postavou k vysvětlení než otázkou, na kterou každá doba odpovídá trochu jinak.

Z širšího ansámblu vystupují mimo jiné Petr Šindler jako Tiberge, Ondřej Šípek jako Duval st. a Matěj Polák jako Duval ml. Nejatraktivnější výrazovou rovinu však přinášejí Démoni v podání Jakuba Škrdly, Kamily Zetelové a Tomáše Rychetského. Jejich přítomnost funguje výborně v rámci celé inscenace: nejsou jen ozdobným pohybovým prvkem, ale významovou silou, která doprovází, narušuje i komentuje dění na jevišti. Připomínají, že člověk nebývá sváděn jen druhými, ale velmi často především sám sebou.

Velkou oporou večera je také výtvarná a hudební složka. Scénografie Kristiny Komárkové, kostýmy Anny Tiché, hudba Róberta Mankoveckého a light design Adama Hrušky spolupracují velmi přesvědčivě. Nepůsobí jako samostatné efektní vrstvy, ale jako součást jednoho promyšleného divadelního světa. Zvlášť hudba a scéna pomáhají držet pohromadě tvar, který by se při menší přesnosti mohl snadno rozpadnout do příliš mnoha významů.

Z inscenace je cítit velký kus poctivé práce. Není divu, že přípravy trvaly téměř tři čtvrtě roku. Na výsledku je to znát — v přesnosti obrazů, v herecké koncentraci i v celkové odvaze nejít jednodušší cestou. Já, Manon není inscenací, která by se chtěla zavděčit každému. A možná právě proto působí zajímavěji než mnohé tituly, které se o všeobecné zalíbení snaží až příliš usilovně.

Já, Manon není bezproblémová inscenace. První polovina by snesla větší sevřenost a jasnější vedení divácké pozornosti. Místy zahlcuje natolik, že hrozí, že se divák ztratí dřív, než začne chápat, proč se před ním otevírá právě tolik zdánlivě nesouvisejících příběhů. Jenže i tato slabina souvisí s povahou celého tvaru. Inscenace chce být vrstevnatá, ne uhlazená; zneklidňující, ne pohodlně krásná. A krása, která je příliš pohodlná, bývá v divadle často jen dobře osvětlenou nudou.

Jenže právě riziko je zde zároveň hodnotou. Horácké divadlo Jihlava uvedlo inscenaci, která se nesnaží pouze zalíbit, ale chce s divákem vést náročnější rozhovor. A to je dobrá zpráva. Taková představení do jihlavského divadla patří. A ještě lepší zpráva je, že je toto divadlo dokáže unést.