Velbloud v zemi nikoho v Horáckém divadle otevírá otázku, co zůstane z lidí, když odejde doba, která je formovala

Horácké divadlo otevřelo sezonu inscenací, která začíná jako hospodská historka a končí jako výprava do poválečné duše českého člověka. Velbloud v zemi nikoho dramatika Vojtěcha Balcara nás hází do jara 1945, kdy v Havlíčkově Brodě právě sundali Hitlera ze zdí a zpátky pověsili Beneše. Šeříky odkvétají, svět se snaží tvářit normálně — a pak se u obce Pohled v lese objeví velbloudice.

Ano, velbloudice. Pepita. A v tu chvíli je jasné, že se nebude hrát obyčejná „poválečná“ inscenace, ale že nás čeká trip, jaký by klidně mohl vzniknout na pomezí dokumentu, pohádky a mírné kolektivní halucinace.

Balcar si příběh půjčil z reálných událostí, inspiroval se knihami Miloše Doležala, Michala Kampa, Jiřího Padevěta či Romana Šantory – ale rozhodně nepředstírá suchou rekonstrukci. Spíš otevírá album, ze kterého při každém otočení vypadne jiná – někdy humorná, jindy krvavá – fotografie.

A mezi nimi Pepita. Její loutka, vedená třemi loutkovodiči, je tak přesvědčivá, že by mohla okamžitě podepsat smlouvu s libovolnou zoologickou zahradou.

Čtyři mladí skauti se rozhodnou Pepitu zachránit a odvést pěšky do pražské zoo. Rodiče jim požehnají — protože v poválečném Česku se prostě takové věci děly — a je vymalováno. Republika v módu „no limit“ se otevře dokořán. Na sto kilometrech se může stát všechno. A taky stane. A právě tahle nevyzpytatelnost je kořením celé inscenace.

Režisér Michal Moravec a autor Vojtěch Balcar tvoří dvojici, která evidentně táhne za jeden provaz. Moravec sám přiznává, že žánr téhle hry se určuje zhruba tak snadno jako směr velblouda — tedy vůbec. A opravdu: na scéně se střídá humor s napětím, lehkost s poválečnou drsností, ale všechno to drží pohromadě. Žádná žánrová gulášovka. Spíš chytré leporelo, které se odmítá nechat zaškatulkovat.

Scénograf Michal Spratek a kostýmní výtvarnice Zora Davidová vytvořili jeviště, které má všechno: hlavu, patu i oko. Nic netrčí, nic neruší, nic se necpe do popředí. Filmový materiál Jana Fuchse navíc vizuál nakopává o úroveň výš.
Světelný design Jiřího Lišky drží představení v pevném rytmu, hudba Pavla Čeňka Vaculíka přesně ví, kdy má hladit a kdy škrábnout.

Matěj Polák jako skaut je objev večera. Jeho autenticita je natolik přesvědčivá, že člověk přestane řešit věk a jednoduše uvěří, že před ním stojí dvanáctiletý kluk.
Veronika Šupejová má v roli Emmy svůj první velký úkol v souboru – a zvládá ho s výbornou jistotou.
František Mitáš jako Petrák působí, jako by mu roli někdo napsal přímo na míru.
A Kristýna Nováková? V pěti rolích dokazuje, že zvládne tempově i tónově přeskočit během večera víckrát než Pepita potáhne ohlávku.

Balcar drží děj dlouho pevně. Postavy rostou, linky se uzavírají, všechno má logiku a tah. A pak přijde finále. Otevřené — ale ne tak, že by se člověk těšil, až o něm bude přemýšlet cestou domů. Je to spíš jako když vám někdo v půlce věty zhasne světlo nebo vám z knihy vyrve poslední stránku.
V inscenaci, která jinak dovysvětlí úplně všechno, působí tenhle manévr zvláštně. Ne provokativně, ne hluboce — jen zbytečně. Celou dobu běžíte maraton, a těsně před cílem tam prostě nikdo nestojí s medailí.

Velbloud v zemi nikoho je inscenace, která stojí na pevných nohách — jedné scénické, jedné herecké — a na dvou hrbech, které patří jedné z nejpůsobivějších loutek posledních let. Jihlavské divadlo odvedlo velmi dobrou práci. A i když závěr zanechá v hlavě malý otazník, zbytek večera je tak kvalitní, že rozhodně stojí za vidění. Pepita je klenot — a HDJ může být právem hrdé, že právě ona vede jejich letošní karavanu.