Velbloudí karavana jako zkouška dospělosti

Málokterá česká scéna se věnuje s takovou důsledností zasutým příběhům kraje, který divadelně opečovává, jako Horácké divadlo sídelní Jihlavě a Českomoravské vrchovině. Každou sezonu přichází s původní hrou zpracovávající mikrohistorii regionu, komplikované národnostní soužití Čechů a Němců, Židy nevyjímaje, včetně výrazných osudů těch, kdo zůstali v kontextu doby na okraji společenského zájmu. Letošním příspěvkem k tomuto dramaturgickému směřování je autorský text Vojtěcha Balcara Velbloud v zemi nikoho zasazený do zvláště nejisté doby čerstvého míru 1945. Parta nezletilých skautů si jako bobříka odvahy ukládá neobyčejný úkol, záchranu nalezené velbloudice Pepity a její doprovod z Vysočiny do pražské zoo. A je to putování mimořádné, jak pro jeho účastníky, tak z hlediska jevištního výsledku.

Dokufikcí z domácích dějin 20. století opanoval v posledních letech české divadlo Tomáš Dianiška. Jeho hry vyrůstající z konkrétních osudů, které autor následně všemožně leckdy až fantasmagoricky za pomoci popkulturních citací přetváří, jako by se staly emblémem toho, jak se na jevišti vyrovnávat s dvojí totalitou. A to zesměšněním a karikaturou. Když k tomu přináleží vhodně zvolený žánr, jako v Divadle pod Palmovkou Mlčení bobříků, v němž je hlavní hrdinka hororově posedlá skautingem, je ostrá zkratka namístě. U produkcí, spoléhajících na nosnost hlášek a vtípků, avšak bez přidané hodnoty razantního režijního/žánrového posunu zůstávají výsledky sporné jako například u inscenace Pravomil z Divadla v Dlouhé (Dianiškova a Baďurova adaptace románu Petra Stančíka), která se schematicky až hloupě posmívá minulosti, navíc v divadelně labilním tvaru.

S novou hrou Vojtěcha Balcara Velbloud v zemi nikoho přichází úplně jiné, z podstaty dramaticky šperkované čtení místní historie, bez potřeby soudit a stranit. Rozviklaná morálka postav těkajících od jedné společenské pravdy k druhé se stává hybatelem událostí, přičemž bez ohledu na to se hrdinové často ocitají na hraně života a smrti hříčkou náhody. Život je relativní, plný paradoxů a absurdit, což se skrze vyprávěný příběh daří autorovi nenápadně, zato však velice sugestivně předat. Nepotřebuje proto až na epizodické výjimky zástupce ideologií (nacismu, komunismu), neboť to pravé peklo je doma před vlastním prahem a způsobují si ho navzájem ti nejbližší sousedé i vlastní rodina. Ostrost reality dopadá v menší míře na děti uchráněné od světa dospělých vlastní imaginací, a to dokud je o ně nepřipraví nepříjemná, avšak pro přežití podstatná zkušenost. Zkouškou dospělosti se pro klukovskou partu oddaných skautů stává cesta z Golčova Jeníkova do Prahy, jejímž cílem je záchrana velbloudice Pepity, náhodně nalezené v jednom z přilehlých lesů. Nejenže pěší putování s velbloudem místní krajinou není jen tak a nečekaně se komplikuje zjištěním pravého původu zvířete a z toho plynoucího nebezpečí. České země se takřka před včerejškem probraly z okupace, lidé si vyjasňují pozice, hledají se viníci, na které bude možné odložit zodpovědnost. Poválečné Československo prochází vlastní iniciací. Na cestu se v tomto zvláštním čase vydávají děti, do hlavního města vcházejí s bolavými jizvami poznání a ztrátou víry ve spravedlnost zralí chlapci. Partu doprovází cirkusačka Emma, hledající v daleké metropoli obdobně jako velbloudice nový domov. Její pohled na okolní dění se výrazně liší od toho skautského uvědomělého, navíc je to holka, později se ale oba světy prolnou, spojí je společné zážitky i možný nepřítel.

Obdobně jako Dianiška se i Balcar opírá o slovní humor, na rozdíl od něho ale velice dobře zvládá i ten situační. Mezi zdatně vystavené patří scéna lidového soudu z první části, nesmyslnost, s jakou narychlo svolaný, nekompetentní sbor rozhodčích vynáší tresty smrti nad údajnými kolaboranty, kteří coby německy hovořící ani nerozumějí rozsudku, je zde povýšena o absurdní narušení seance příchodem velblouda s jeho průvodci. V ten samý moment, kdy je rozhodnuto o deponování zvířete v zoologické zahradě, a tedy záchraně jeho života před utracením, zazní výstřel zpovzdálí znamenající vykonání rozsudku nad dost možná nevinným člověkem. Z kategorie slapstick je patálie s domnělou nášlapnou minou, od začátku evidentní puklice od automobilu, které se hrdinové vyhýbají s takovou důsledností, až na ní skončí velbloudí noha. Trojjazyčnost jako symptom doby autor vytěžil v etudě před cukrárnou. Podnik je označen vývěsní cedulí ještě postaru Neumann, o zlikvidování nepatřičného názvu se po celou dobu urputně snaží na štaflích vlající natěračka, manželka cukráře, avšak halasně zve do provozovny Novákových, přičemž si při kontaktu s velitelem místních vojáků permanentně plete němčinu s ruštinou. Komediálnost textu povyšují i hlubší tóny, které se vážou k motivu viny a trestu, stejně jako jedna ze závěrečných úvah, zdali klece, do nichž jsou zvířata v zoologické zahradě zavřena, spíš nechrání je před lidmi než rod homo před jinými živočišnými druhy.

S autorem generačně spřízněný režisér Michal Moravec (JAMU ukončili 2023/2024) se v takto načrtnutém dramatickém světě pohybuje s velkou jistotou, dokáže spolu s předlohou situačně měnit žánry / jednotlivé odstíny komiky, množství epizodních postav rozdělené mezi několik herců sehrávajících vícero rolí vede k větší stylizaci a zkratce, titulním členům velbloudí karavany naopak nechává prostor pro realističtější zpodobení. Od drobnějších celků a konkrétního technicky zvládnutého řešení jevištních situací dokáže zaujmout i silou obrazu, jako když hrdinka v prvním plánu líčí požár cirkusu, k němuž dochází na horizontu pomocí světelného kontrastu a siluet postav na svíceném pozadí. I přesto, že se jedná o režisérovu první profesionální práci, s přehledem obsáhne zhusta zalidněné mizanscény, během nichž ani jedna z figur svým jednáním nevypadne z logiky zamýšleného tvaru. S herci pracuje precizně, přičemž těm evidentně sedí i to, jak jsou napsané jejich postavy i celek sám. V menších rolích mohou uplatnit komediálnost a smysl pro rychlou skicu, ve větších naopak civilnější projev. Všem představitelům náctiletých v čele s Tomášem Slabiňákem jako Miloušem, Františkem Maňákem coby Láďou včetně Veroniky Šupejové v roli Emmy se daří nesklouznout pod svůj věk, teenagery hrají uvěřitelně bez obvyklých zlozvyků a zkratek. Hvězdou inscenace je z pochopitelných důvodů loutka velbloudice v životní velikosti, kterou rozžívají tři animátoři. Technologie, s jakou je postavena, a tedy i animována, je daleko za podobnými zvířecími maketami, jako byly nedávno použity na jevišti pražského Národního divadla v Krymovově inscenaci Tři mušketýři a já. Velbloudice je platnou členkou jevištního ansámblu a nejen díky ní inscenace splňuje divadly toužebně vyhlížený titul pro vícegenerační publikum včetně starších žáků základních škol.

Velbloud v zemi nikoho jako trojitá zkouška dospělosti – vyjma režiséra a dramatika je i zbytek inscenačního týmu tvořen především z čerstvých absolventů uměleckých škol – je nečekanou událostí regionu, kvalitativně však suverénně přesahující jeho hranice.   

Horácké divadlo Jihlava –Vojtěch Balcar: Velbloud v zemi nikoho. Režie Michal Moravec, dramaturgie Jaroslav Čermák a Vojtěch Balcar, scéna Michal Spratek, kostýmy Zora Davidová, hudba Pavel Čeněk Vaculík, pohybová spolupráce Anna Korba Vanacká, doprovodná scénografie Vjačeslav Zubkov, světelný design Jiří Liška. Psáno z premiéry 13. září 2025.