Startérem zla může být banální cokoli

Ve velkém stylu vstoupilo v sobotu do své 86. sezóny Horácké divadlo v Jihlavě (HDJ). Úvodní premiéra jeho abonentního cyklu pro velkou scénu je mimořádně aktuální. Bohužel.

Je to místy až brutální návrat do reálné historie staré rovných 80 let. Je to zároveň švanda, je to romantika, je to road trip a je to trochu i love story z dětských let. Je to drama a thriller, je to svého druhu dokument doby, je to zkoumání lidského myšlení a „nemyšlení“. Paradoxně je to i krutý pohled do naší nejryzejší současnosti, a nedejbože budoucnosti.

HDJ uvedlo v sobotu premiéru původní autorské inscenace Velbloud v zemi nikoho. Zábavnou i mrazivou formou v ní přibližuje atmosféru prvních měsíců poválečného Československa a zároveň připomíná historicky reálnou událost z roku 1945 na Vysočině.

Partička skautů tehdy v okolí Golčova Jeníkova narazila na osiřelého cirkusového velblouda a odvedla exotického mimochodníka do pražské zoo. Tato nosná situace, putování skupiny čistých dětských duší válkou spálenou zemí mezi stejně spálenými lidskými osudy a charaktery, poskytla divadelníkům ohromný prostor pro obecnější sondu do uvažování a chování lidi v hraničních situacích.

Pohled je to velmi neradostný, a jak nám historie i současnost říkají, bohužel bolestně realistický. Zároveň poměrně obtížně zařaditelný. Výsledná inscenace se totiž díky své mnohovrstevnaté životnosti doslova brání nějakému svazujícímu žánrovému zaškatulkování.

Pro úvahu nad tvarem, který v sobotu večer sklidil standingovation od premiérového publika, si dovolme užít zjednodušující označení hořká tragikomedie. Právě to se snad nejvíce přibližuje zhlédnutému představení, jeho příběhu a vlastně životu jako takovému. Divadelníci se tentokrát doslova „vyřádili“. Spoustu prostoru titul poskytuje všem složkám tvůrčího týmu.

Jak cesta z Havlíčkova Brodu přes Čáslav a Kolín ubíhá, vstupuje divák s pěticí dětských hlavních hrdinů (čtveřicí skautíků a dívkou z cirkusu) mezi protitankovými zátarasy do jednotlivých střetů s realitou světa, v němž sice válka oficiálně už skončila, ale v lidských duších skrytě přetrvala.

Osvědčená metoda pohledu na závažné téma dětskýma očima vyvolává úsměvné i komické situace, které se ovšem tentokrát záhy a nevyhnutelně lámou do děsivých zvratů, zklamání a poznání brutální reality světa a doby.

Ohromná divadelnost

Bezmála tříhodinová výpravná podívaná stojí divadelně na přesně nastavené stylizaci figurek, které příběh zaplňují a vykreslují. Režisér s herci se tu pohybují vlastně na hraně parodie. Zásadní je v tom směru jednotnost, kterou se daří udržet: cupitání malých kluků a jejich dětské hry plné bobříků, zarputilá písařka u lidového soudu, všelijaká šišlání postaviček a šlapání si na jazyk, přiožralost a otupělost „hrdinských“ oficírů, přenadšenost skautské vedoucí z Kolína, přinasranost vrátné ze zoo, co nemá ráda zvířata… 

Je tu fůra detailů, drobných fórků, očividné radosti z divadla. A pak je tu válka. Ze vší té komiky náhle zlom, smrt, střelba do zad. Lidské nohy povalující se u trati, zrádcovství latentních zrádců, upalování nevinných lidí zaživa.  

Vyrovnat se s tímhle kontrastem pomáhá černý humor, který v tom ohledu lidem vždy dobře posloužil. A v konkrétním pohledu na představení také ohromná divadelnost.

Rychlé a důmyslně vyřešené přestavby umožňují neztratit tempo. Sloupy elektrického vedení se díky jediné světelné šňůře proměňují v cirkusové šapitó, tramvaj pootočením v kancelář. Představení jede, jako by chtělo dát hrdinům i divákovi šanci uniknout všem těm hrůzám, které se ještě mohou udát, ale paradoxně je k nim jen o to rychleji přibližuje.

Samostatným fenoménem je výpravná složka. Dá se říci, že inscenátoři využívají celou hloubku jeviště v trojici hracích plánů. S přispěním kouzla světel tak tvoří různé vrstvy obrazových pláten, komplexní prostorový vizuální zážitek.  

Vepředu aktuální dění, za ním karavana kráčející po horizontu, v zadní části hloubka krajiny. A vzápětí jednoduchá přestavba promění střední hrací plán v interiéry pro komorní scény osobních linek hrdinů.

Výborné řemeslo

Vykreslení svérázných postaviček je tu řemeslně (v nejlepším smyslu toho slova) precizně zvládnuto všemi hráči. Obsazení je výstižné, dává vyniknout talentům, somatotypům, charismatu i uměleckým přednostem jednotlivých protagonistů.  Dobře tu hrají všichni členové hereckého souboru i hosté. A tak se nabízí podtrhnout moment, který sice do mozaiky rovněž zapadá, a přesto jde vlastně herecky proti užitému principu „figurkálního panoptika“, kterým je představení přes jemný humor vedeno k výpovědi o tragédii.

Řeč je o Milanu Šindelářovi a jeho střídmém, řekněme zkušeně životném přístupu k vykreslení postav. Je to paradoxně poklidná úspornost v gestu i výrazu, kterou lze i bez hysterie či přepjatosti stupňovat pocit nebezpečí a blížícího se dramatu. Právě tak je to třeba ve scéně z hospody, která ilustruje poválečné hrůzy a nespravedlnosti, jak je z pětačtyřicátého známe i z jihlavského regionu.

Právě přítomnost jakéhosi latentního nebezpečna je po celou dobu nejsilnějším průvodním znakem téhle podívané. Publikum se směje, ale zároveň cítí, že se vše může změnit v jediné vteřině. A startérem se v jakékoli takto vykloubené době může stát banální cokoli. Slova i biče se pak rychle chopí zbabělost, sobectví, krutost, vypočítavost, bezohlednost, zamindrákovanost. Nad vzděláním, lidskou sounáležitostí a intelektem triumfují nemyšlení a lůza.

V úvaze nad hereckou složkou inscenace nelze nezmínit onu specialitku, která sama o sobě nepochybně do hlediště přitáhne řadu diváků. Totiž loutku dvouhrbého velblouda v životní velikosti.

Pakliže z vedení divadla bylo možno v nadsázce zaslechnout slova o tom, že se bude muset vymyslet ještě nějaké představení, aby se unikátní pohyblivá realistická loutka drabaře zaplatila, lze k tomu snad jen říci, že se povedla a že se dozajista vyplatila už nyní.

Takto pojaté představení by bez ní stěží fungovalo. A přiznaná práce trojice hostujících loutkoherců, mezi nimiž lze vedle Marka Gaje a Valerie Hridina vidět i nejmladšího pokračovatele divadelnického klanu Polívků Jana, je pro jihlavského diváka atraktivní a netradiční podívanou.

Něco jako vkusnost

V inscenaci Velbloud v zemi nikoho funguje takřka všechno. Výchozí podstatou je invenčně napsaný scénář, vtipný i v detailech. Na něj navazuje vysoká kvalita a vyrovnanost ve všech uměleckých i technických složkách.

V souladu jsou tu atraktivní, silné i aktuální téma, skvělá hudba a výprava, herecké výkony. A pak je tu cosi jednotícího, co by se asi obecně dalo nazvat vkusnost. U daného tématu nezbytná věc. 

Pokud bychom chtěli „hledat mouchy“, můžeme je najít v maličko dějově rozostřené pointě celého příběhu, ale zejména u jednoho z evergreenů inscenací HDJ. Tím je praxe dosazování zalidněnějších scén neherci z řad techniky.

Tentokrát má v naprosté většině případů své opodstatnění a nevyznívá nějak okatě. Výjimkou je snad moment, kdy na sebe naučeně přitakávací gesta sousedské figurky odstavené na okraj jeviště doslova strhávají nežádoucí pozornost právě v momentu, kdy v epicentru dění exceluje Tereza Gerstner Otavová v jedné ze svých parádních sólových etud coby kolaborantská cukrářka.

V příběhu o konfliktu a velkém vzájemném vraždění národů nová inscenace hledá (a objevuje) principy vzniku rozkolů přímo v partě kamarádů na život a na smrt, v malé skupince skautů. Ukazuje, jak názorové odlišnosti mohou kdykoli přerůst, a mnohdy také přerůstají, v děsivé události. Ukrutnost války si i tady nejsilněji uvědomujeme nikoli na věcných zprávách o masakrech a obludných počtech mrtvých, ale na konkrétních osobních tragédiích v rodinách hrdinů.

Aniž by to bylo nezbytné, verbalizuje inscenace své základní otázky zcela přiznaně: „Můžeme na to všechno zapomenout? A co přinese zítřek?“

Ještě před pár lety by v našich končinách nikoho nenapadlo brát inscenaci s podobným tématem jinak, než jako jakési „divadelní muzeum“, jako akademickou připomínku toho, co se někdy stalo, ale nás se to v naší humanizované době už netýká. Jenže, jak i v kuloárech po premiérovém představení poznamenal umělecký šéf HDJ Zetel, dnes se téma nové jihlavské inscenace stalo opět zcela aktuálním.

Nasazení takto tematizované hry jen pár dnů před sněmovními volbami zaslouží další palec nahoru pro jihlavské divadlo, které si tak plní svoji společenskou funkci, snad dokonce i svého druhu povinnost. A to i přesto, že bohužel asi není úplně pravděpodobné, že by si cestu na „Velblouda“ do divadelního hlediště našlo mnoho těch, kteří by poselství tohoto příběhu právě teď hodně potřebovali slyšet.