Rozhovor s režisérem k inscenaci Bílá velryba

Jak se vám pracovalo v Horáckém divadle?

Byl to návrat po dvou letech a s trochu jiným týmem. Horácké divadlo má ale výhodu v tom, že tady všichni dokážou vzít za jeden provaz a v závěrečné fázi zkoušení inscenaci společně dotáhnout.

Kterým tématům z románu jste se rozhodli věnovat?

Rozhodli jsme se věnovat tomu, co považuji za jedno ze stěžejních témat románu. Zaměřujeme se především na obraz světa, který muži destruují. Ničí ho neustále, až do chvíle, kdy z něj nezůstane vůbec nic.

Jak jste přistoupil k adaptaci díla?

Cesta k adaptaci byla poměrně složitá. Od začátku jsme ale věděli, že chceme pracovat se dvěma zásadními sbory. Prvním je sbor přeživšího, který příběh vypráví, druhým pak sbor mužů, kteří dění komentují prostřednictvím svých přednášek o velrybaření, lidstvu a dalších tématech. Právě na tomto principu jsme začali celou inscenaci stavět.

Proč jste se rozhodl, že příběh hlavního hrdiny budou vyprávět ženy?

Souvisí to s naší interpretací románu i s celkovým pojetím inscenace. Inspiroval jsem se mimo jiné starořeckým dramatem, v němž po konfliktech často zůstávaly ve městech především ženy. Také v našem příběhu přežívá mužské řádění jediný člověk. Rozhodli jsme se proto, že sbor hlavního hrdiny budou tvořit ženy.

Jakou funkci mají v inscenaci mužské postavy?

Pracovně jim říkáme sbor racků. Samotná kniha je přibližně ze sedmdesáti procent tvořena Melvillovými výklady a úvahami o světě, velrybaření, náboženství a dalších tématech. Vlastní příběhová linka je přitom poměrně strohá, přestože má román přes 650 stran. Muži v inscenaci tedy fungují v různých souvislostech a jejich role se proměňuje. Myslím si, že na konci představení divák pochopí, proč tam vlastně jsou.

Čím může inscenace diváky nejvíce oslovit?

Především svou formou, kterou považuji za poměrně netradiční. Zároveň podle mě dobře odráží současný svět, který se nám rozpadá před očima. Snažíme se jednotlivé věci dávat do souvislostí, ale zároveň nám stále něco uniká. Pracujeme pouze s určitým torzem skutečnosti, protože nikdy nejsme schopni pojmenovat svět jako celek.

Je divák v inscenaci spíše pozorovatelem, nebo se stává součástí dění?

Myslím si, že obojím. Pořád jde o činoherní divadlo, takže divák představení sleduje z určité perspektivy, která je podle mě až brechtovská. Zároveň se ale v závěrečném obrazu stává aktivně pasivním účastníkem dění.

Co pro tebe osobně představuje bílá velryba?

Je pro mě symbolem určité posedlosti, která může hraničit až s šílenstvím. Představuje něco nedosažitelného, něco, co nikdy nedokážeme ulovit, uchopit ani plně pochopit. Právě v tom spočívá i síla inscenace, k jejímuž výslednému tvaru jsme dospěli. Je to nepopsatelný zážitek, setkání s něčím temným, co nás přesahuje. Zároveň v nás taková zkušenost probouzí ambice, chuť a touhu posouvat se dál. Záleží pak jen na nás, jestli této posedlosti propadneme a zda se naše ambice nakonec promění v šílenství.

Jak jste spokojený s výslednou podobou inscenace?

Na začátku si obvykle představuji jen několik málo obrazů, které bych chtěl do inscenace dostat. Všechno ostatní je tak trochu „chaotic good“. Jsem rád, když se v inscenaci odrazí nejen samotný tvůrčí proces, ale také lidé, kteří na ní společně pracují. Mám takovou mantru, že by každá inscenace měla být specifická tím, kdy a kde vznikla. Myslím si, že to, co jsem do ní chtěl dostat na začátku, se tam objevuje. Všechno ostatní, co během procesu vzniklo a co se nakonec děje na jevišti, mě ale stále dokáže překvapovat a moc mě to baví.