Rozhovor s Jiřím Liškou o Maye

Maya sama vznikala přímo pro malé diváky. Co bylo při psaní a režii nejtěžší – zjednodušit svět dospělých, nebo naopak nepodcenit dětskou představivost?

Při práci na inscenaci jsme s kolegy popouštěli uzdu fantazii. Každý jsme nosili různé asociativní podněty, ze kterých Maya sama vznikla. Moc jsme při tom nepřemýšleli nad světem dospělých, spíš nad tím, aby byl svět Mayi hravý a uvolněný. Až někdy v průběhu se objevila postava školníka, který symbolizuje ten uspěchaný pragmatický dospělý svět. Původně jsme se ale chtěli bez dospělých obejít úplně.

Jsi zároveň spoluautorem i režisérem. Byl napsaný text? Jak specifické bylo toto zkoušení? 

Text napsaný nebyl, jelikož je inscenace neverbální. Na začátku byl pouze námět, který se vyvíjel i tím, jak do něj vstupovali spoluautoři Martin Kollár a Bára Jandová. Společně jsme připravili bodový scénář, abychom nezapomněli na důležité situace, které se musí v inscenaci objevit. Následně jsme s herci na zkouškách improvizovali na základě těchto situací a zajímavé věci, které vznikaly, jsme zaznamenávali.

Děti reagují okamžitě a bez společenských filtrů. Je pro režiséra dětského divadla právě tohle nejtvrdší, ale zároveň nejpřesnější zpětná vazba?

Je to vlastně dost podobné, jako u dospělých diváků. Někomu se líbí něco, někomu zase něco jiného, a tak je potřeba to brát. Jen děti jsou v tomhle bezprostřednější. Z poslední generální zkoušky Mayi mám ten čerstvý “divácký” zážitek, při kterém jsem viděl na první řadu dětí, které skákaly nadšením a ve stejné chvíli za mnou chlapeček prohlásil, že je to kravina.

Co všechno musí inscenace pro školkové publikum umět, aby dítě udržela v příběhu, ale přitom z ní nevznikla jen série barevných a hlasitých podnětů?

Myslím, že to důležité je, aby i ty barevné obrázky a hlasité zvuky měly nějaké téma. Aby inscenátoři věděli, co tím těm divákům chtějí říct a předat. Aby to nebyla jen bezduchá kratochvíle ale aby to bylo pro děti podnětné, i kdyby si třeba neodnesly úplně všechno, co jim inscenátoři chtěli naservírovat.

Název Maya sama zní jednoduše, ale zároveň v sobě něco skrývá. Co pro vás při vzniku znamenalo právě to „sama“?

Mayina výchozí situace je, že je posledním dítětem, které si ještě rodiče nevyzvedli ze školky. A tak je sama a čeká v šatničce, než přijde táta a odveze ji domů. Je sama a nudí se, a aby se zabavila, začne se před ní otevírat její hravý svět fantazie. I když kolem ní skáčou další čtyři herci, pro nás je stále sama, protože jsme si je pojmenovali jako imaginární kamarády, entity, “škodíky.”Skrytý význam má i samotné jméno Maya, které v sanskrtu znamená iluze.

Je v inscenaci nějaký moment, který vznikl úplnou náhodou během zkoušení, a nakonec se stal jedním z těch, bez kterých si Mayu sama už neumíš představit?

Takových momentům je tam mnoho, vzhledem k improvizačnímu způsobu zkoušení. Je tam ale jedna situace, kterou jsme neplánovali vůbec a vznikla až při zkoušení. Tou je obraz, ve kterém Maya kouká do mraku a začne v něm vidět různé předměty a zvířátka.

A kdybys měl po představení stát ve foyer a slyšet jednu jedinou větu od malého diváka, po které by sis řekl „ano, přesně proto jsme to dělali“, jaká by to byla?

Naštěstí jsem tu větu slyšel, a to “To byla nejlepší pohádka, jakou jsem viděl.” Super je i to, poslouchat v průběhu představení, jak děti odhalují, co jsme jim chtěli sdělit, případně jak si v tom hledají to svoje.